Národní park Podyjí

Živočišstvo

Fauna NP Podyjí se vyznačuje neobvyklou rozmanitostí, především bezobratlých živočichů. Druhová pestrost hmyzu na tak malé ploše nemá v České republice obdobu. V některých lépe probádaných skupinách brouků, jako krascovití (Buprestidae) či tesaříkovití (Cerambycidae), bylo zjištěno kolem 70 % všech druhů žijících v České republice. Podobně bohatě jsou zastoupeny i terrestrické skupiny obratlovců. Druhová skladba fauny odpovídá přírodním podmínkám a složitému vývoji území v postglaciálu. Na jejím formování se výraznou měrou podílel postglaciální nástup lesní vegetace, jež byla kontinuálně ovlivňována lidskou činností. Pro údolí Dyje je příznačná přítomnost přirozených lokalit bez zapojené lesní vegetace (např. skalní stěny, strmé skalní svahy, suťová pole, atd.). Výskyt přirozeného bezlesí, částečně snad ovlivňovaného činností člověka, podmínil přežití některých pozdně glaciálních reliktů jako například jasoně červenookého (Parnassius apollo), který se v území vyskytoval na posledním místě v České republice až do třicátých let 20. stol.V NP Podyjí najdeme velkou rozmanitost přírodních stanovišť, jež souvisí se složitým reliéfem říčního údolí na jihovýchodním okraji Českého masívu a různorodou geologickou stavbou území.

Důležitým přírodním faktorem je poloha národního parku na styku panonské zoogeografické oblasti s oblastí středoevropského listnatého lesa. Z hlediska šíření organizmů je rovněž určující poloha území na průsečíku migračních koridorů, probíhajících podél Dyje a po jihovýchodním okraji Českého masívu. Příkladem šíření teplomilných druhů podél jihovýchodního okraje České vysočiny z alpských předhoří a z údolí Dunaje, (takzvané norické migrace), jsou např. plži lačník stepní (Zebrina detrita) a vrásenka orlojová (Discus perspectivus), nebo krasec (Paracylindromorphus subuliformis). Podobný typ rozšíření vykazuje i čolek dravý (Triturus carnifex).

Podstatný vliv na složení fauny měl vývoj osídlení území, zejména při šíření druhů stepí a otevřené krajiny z panonské zoogeografické provincie, přičemž mnohé z nich mají na lesostepních lokalitách národního parku své nejzápadnější lokality v České republice. Intenzitu ovlivnění lesního prostředí a populací velkých zvířat je možno nepřímo posoudit ze skutečnosti, že poslední nálezy medvěda hnědého (Ursus arctos) z archeologických nalezišť v blízkém okolí NP Podyjí pocházejí z období přibližně 4500 let př.n.l

Celá řada druhů bezobratlých, jež jsou úzce vázány na přirozené podmínky pralesního charakteru, má v NP Podyjí populace, jež jsou reliktem lesního optima. Tyto druhy se dnes v ČR vyskytují velmi řídce a ostrůvkovitě. Sem patří např. vzácní kovaříci stromových dutin, např. Limoniscus violaceus, Megapenthes lugens a Ischnodes sanguinicollis, nebo střevlík Carabus irregularis. Některé druhy patří k prvkům boreoalpinním, či boreomontánním. K nim řadíme například plže vrásenku pomezní (Discus ruderatus), kovaříka Sericus subaeneus, nebo lalokonosce černého (Otiorhynchus niger). Ze zoogeografického hlediska je velmi zajímavé rozšíření alpského prvku - brouka z čeledi Seropalpidae Orchesia grandicollis. Ten je v ČR rozšířen při jižní hranici státu a NP Podyjí představuje severovýchodní hranici jeho areálu. Vzhledem k přírodní charakteristice nemá NP Podyjí žádné typické živočišné endemity. Mnoho druhů bezobratlých bylo zjištěno v NP Podyjí poprvé z našeho území.Většinou jde o zástupce ponticko-panonské či pontomediteranní fauny a na jihozápadní Moravě mají severní či severozápadní hranici svého areálu. Významný je například pro Českou republiku nově objevený mediteránní mravkolev (Myrmecaelurus trigrammus ) z Havranického vřesoviště. Jako zcela nové byly z území NP Podyjí popsány především druhy z některých čeledí blanokřídlých (Hymenoptera) a dvoukřídlých (Diptera).

Vzhledem k veliké pestrosti zoologických stanovišť na území Národního parku Podyjí jsou pro představu uvedeny jen nejdůležitější z nich.
Svahové lesy v inverzních polohách umožňují přežití některým druhům již od časného postglaciálu. Ve stabilních pramenech najdeme plže prameničku rakouskou (Bythinella austriaca), v nejchladnějších místech skalních rozsedlin žije boreomontánní relikt, plž vrásenka pomezní (Discus ruderatus). |Dokladem kontinuity prostředí přirozeného listnatého lesa je výskyt vzácných střevlíků (Cymindis cingulata a Harpalus marginellus).Na stromových houbách žije další z pralesních reliktů, brouk Mycetophagus ater. Ve svahových bučinách hnízdí lejsek malý (Ficedula parva), ve starých stromech si hnízdní dutiny upravuje datel černý (Dryocopus martius). V korunách vysokých stromů v klidných částech lesních porostů si staví hnízdo čáp černý (Ciconia nigra). Ve svahových lesích a na dně inverzních údolí je také soustředěn výskyt mloka skvrnitého (Salamandra salamandra), který vzhledem k vysoké početnosti a množství lokalit může být považován za jednoho z typických obojživelníků Podyjí. Inverzní charakter rozsáhlých partií území spolu s výskytem zalesněných skal, sutí a hlubokých skalních rozsedlin zřejmě umožňuje výskyt jinak převážně horského netopýra severního (Eptesicus nilsonii) a vysokou početnost netopýra Brandtova (Myotis brandtii).

Ve zbytcích přirozených dubohabrových porostů na plošině je domovem plch velký (Glis glis), který zde dosahuje jinde v ČR nebývalé populační hustoty a často proniká i do doubrav, skalních stepí a synantropních stanovišť v lidských sídlech. Kvalita lesních ekosystémů se odráží i v neobvykle velké početnosti některých dendrofilních druhů netopýrů, např. netopýra velkouchého (Myotis bechsteinii), netopýra černého (Barbastella barbastellus) a netopýra stromového (Nyctalus leisleri). Typickými ptačími obyvateli tohoto typu lesa jsou např. lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), nenápadný budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix) či všudypřítomný brhlík lesní (Sitta europaea).

Velmi nápadným druhem teplomilných doubrav je tesařík obrovský (Cerambyx cerdo). Na kmenech a v korunách dubů je možno zastihnout lovícího krajníka pižmového (Calosoma sycophanta), zvláště při přemnožení housenek bekyně velkohlavé (Lymantria dispar). V teplých podzimních dnech pobíhá po volných plochách majka Meloe rugosus. Na místech s nezapojeným suchým trávníkem si buduje nory pavouk sklípkánek pontický (Atypus muralis). Na keřích a osluněných stromech loví pakudlanka jižní (Mantispa styriaca). NP Podyjí je pro ni jedinou pravidelně potvrzovanou lokalitou u nás. Typickým obratlovcem doubrav je ještěrka zelená (Lacerta viridis). Z ptačích obyvatel zde zastihneme i méně známého šplhavce strakapouda prostředního (Dendrocopos medius). Žije zde též užovka stromová (Elaphe longissima), pro kterou je NP Podyjí jedinou rozsáhlejší oblastí početného výskytu v ČR. Tento náš největší had obývá především doubravy v okolí skalních svahů a skalních stepí s dostatkem štěrbin a rozsedlin. Souvislý výskyt bezlesí v poledové době je podmínkou výskytu pavouka stepníka rudého (Eresus niger). Výklenky v několika skalních stěnách byly tradičním hnízdištěm sokola stěhovavého (Falco peregrinus). Po zániku zdejší populace koncem šedesátých let k jejímu obnovení zatím nedošlo. Prudké skalnaté srázy využívá k hnízdění výr velký (Bubo bubo), jenž v NP Podyjí obsazuje sedm tradičních okrsků. Skály k hnízdění příležitostně využívá i krkavec velký (Corvus corax). Skalní bory jsou v národním parku rozšířeny na poměrně malé ploše, přesto se v nich vyskytují některé pozoruhodné druhy xylofágního hmyzu, jako krasci (Chalcophora mariana, Dicerca moesta, Buprestis octoguttata a Phaenops formaneki), nebo tesařík zavalitý (Ergates faber).

Ekosystém řeky Dyje a jejího okolí je vzhledem k existenci Vranovské přehrady značně pozměněn, jelikož chladná a pročištěná voda z nádrže je odpouštěna převážně přes elektrárnu v režimu denních energetických špiček. Vzhledem k panujícím podmínkám (druhotné pstruhové pásmo) se v řece daří vrance obecné (Cottus gobio), přežívá zde též populace raka říčního (Astacus astacus). Je vysazován pstruh potoční (Salmo trutta) a lipan podhorní (Thymallus thymallus). Populace druhů dříve zde žijících jako např. parma (Barbus barbus) či ostroretka podunajská (Chondrostoma nasus) jsou před zánikem, nebo již úplně zanikly jako např. populace ouklejky pruhované (Alburnoides bipunctatus). Tento osud stihl též velké škeblovité mlže z rodu velevrub (Unio sp.) a škeble (Anodonta sp.), stejně jako celou řadu dalších organizmů. Energetickým využitím podmíněné průtoky prokazatelně nevyhovují ani vydře říční (Lutra lutra), která je zde na rozdíl od větších přítoků jako Fugnitzbach nebo Želetavka výše proti proudu jen občasným hostem. V řece a v litorálním pásmu loví stále vzácnější užovka podplamatá (Natrix tessellata), vyskytuje se zde rovněž užovka obojková (Natrix natrix). Potravně vázáni na řeku a její větší přítoky jsou i čáp černý (Ciconia nigra), ledňáček říční (Alcedo atthis), skorec vodní (Cinclus cinclus) či pisík obecný (Actitis hypoleucos). Nezamrzající řeka poskytuje útočiště kormoránu velkému (Phalacrocorax carbo) a orlu mořskému (Heliaeetus albicilla).

Typičtí obyvatelé stojatých vod se musí v NP Podyjí spokojit jen s několika menšími rybníky na přítocích Dyje. Vzhledem k charakteru toku nejsou v jeho blízkosti vytvořeny žádné tůně. Ze vzácnějších obojživelníků byla zjištěna např. blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus), skokan ostronosý (Rana arvalis) a především unikátní populace čolka dravého (Triturus carnifex). Typickými druhy, jež obývají prakticky všechny nádrže v Podyjí včetně periodických tůní jsou skokan zelený (Rana esculenta) skokan štíhlý (Rana dalmatina), ropucha obecná (Bufo bufo), rosnička zelená (Hyla arborea) a čolek obecný (Triturus vulgaris). Malé potoční tůňky potřebuje ke svému rozmnožování mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), jenž se v národním parku vyskytuje na všech zachovalých lesních lokalitách. Ptáky těchto biotopů zastupují např. strnad rákosní (Emberiza schoeniclus), potápka malá (Tachybaptus ruficollis) či slípka zelenonohá (Gallinula chloropus).

Louky v údolí Dyje, v nivách potoků, i nově zakládané a rozšiřované na okraji lesního komplexu jsou fenoménem, který významně zvyšuje druhovou diverzitu především bezobratlých živočichů. Pozoruhodný je výskyt hraboše mokřadního (Microtus agrestis), který byl opakovaně potvrzen na několika lokalitách a v Podyjí dobře vymezuje zoogeografickou hranici hercynské lesní oblasti vůči otevřené krajině panonské, kde se tento druh nevyskytuje. Z méně běžných druhů hmyzožravců je pravidelně zjišťován rejsec černý (Neomys anomalus) a bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon), která ovšem obývá i vřesoviště a synantropní biotopy. Na loukách příležitostně loví oba druhy čápů a volavka popelavá (Ardea cinerea), vzácným novým obyvatelem těchto stanovišť je chřástal polní (Crex crex). Z celé řady fytofágních druhů bezobratlých jmenujme velmi vzácného krasce (Aphanisticus pusillus), který žije na bikách (Luzula sp.). Na louky zaletují dospělci jasoně dymnivkového (Parnassius mnemosinae), jehož housenky žijí ve světlých listnatých lesích. Přímo v lemových partiích luk roste podražec křovištní (Aristolochia clematitis), živná rostlina pestrokřídlece podražcového (Zerynthia polyxena).

V nízkostébelných porostech pastvin a vřesovišt se koncem léta objevují dospělci většiny druhů rovnokřídlého hmyzu. K nápadným patří např. kobylka révová (Ephippigera ephippiger), cvrčivec révový (Oecanthus pellucens), nebo saranče vrzavá (Psophus stridulus). Koncem srpna se můžeme setkat i s kudlankou nábožnou (Mantis religiosa). Během celého roku se střídají na pastvinách jednotlivé druhy ve společenstvech koprofágních brouků. K nejzajímavějším patří hnojníci Aphodius brevis, A. sordidus, A. ictericus, A. paracenosus a A. foetens. Z řady druhů, pro něž jsou zdejší vřesoviště dnes již jediným místem výskytu v České republice, jmenujme nosatce Cyphocleonus achates nebo hnědáska podunajského (Mellicta britomartis). Neobvyklý biotop zde obývají ještěrka zelená (Lacerta viridis), častá je užovka hladká (Coronella austriaca). Tyto druhy loví i mimo skalní výchozy v celé ploše vřesoviště. Typickými ptačími obyvateli vřesoviště jsou strnad luční (Miliaria calandra), pěnice vlašská (Sylvia nisoria) a bramborníček černohlavý (Saxicola rubetra). V kamenných zídkách hnízdí nehojně bělořit šedý (Oenanthe oenanthe), na hranici s lesem lze zastihnout lelka lesního (Caprimulgus europaeus) a skřivana lesního (Lullula arborea). V hustých křovinách hlavně kolem vlhčích míst zpívá i přes den slavík obecný (Luscinia megarhynchos). Terén vřesovišť k zimování pravidelně využívá kalous pustovka (Asio flammeus), či moták pilich (Circus cyaneus).

Extenzivní sady představují velmi důležitý, polopřirozený biotop pro celou řadu teplomilných druhů živočichů. Domovem jsou například pro našeho největšího motýla martináče hrušňového (Saturnia pyri). Jsou také centrem výskytu strakapouda jižního (Dendrocopos syriacus) a dudka chocholatého (Upupa epops). Dožívající ovocné stromy vyhledává ke stavbě hnízd velká, teplomilná včela drvodělka fialová (Xylocopa violacea) a jsou i potravou larev listorohých brouků, např. zdobence (Trichius sexualis). Do čeledi Aleculidae náleží velmi vzácný brouk Cteniopus sulphuripes, který je příkladem teplomilného druhu na severní hranici rozšíření. Na stéblech invazní trávy ovsíku vyvýšeného (Arrhenatherum elatius) se vyskytuje teplomilný, ponticko panonský kozlíček (Calamobius fillum). V opadance suchých trávníků poblíž agrárních terásek je nalézán významný stepní teplomilný plž Zebrina detrita. Dutiny a štěrbiny agrárních zídek a tarasů hostí zajímavé společenstvo bezobratlých, jemuž dominuje pozoruhodná stonožka strašník dalmatský (Scutigera coleoptrata).

Specifickou faunu je možné nalézt i ve zbytcích staveb. Konstrukce z nepálené hlíny jsou osídleny společenstvy samotářských včel z rodů Andrena a Osmia. Zde žijí paraziticky larvy pozoruhodného majkovitého brouka (Sitaris muralis). Kamenné přístřešky na terasách, stejně jako bunkry pohraničního opevnění jsou mimo řady druhů bezobratlých vítanými úkryty např. pro plchy a netopýry, pravidelně jsou zde sledovány i dvě letní mateřské kolonie vrápence malého (Rhinolophus hipposideros). Opuštěné sklepy a studny využívá jako své loviště křižák temnostní (Meta menardi) a jsou také významnými zimovišti netopýrů – nejčastěji zde zastihneme netopýra černého (Barbastella barbastellus), n. ušatého (Plecotus auritus) a dlouhouchého (P. austriacus), netopýra řasnatého (Myotis nattereri) a n. vodního (M. daubentonii). V rozsáhlejších sklepních prostorách, zejména v nevyužívaných vinných sklepích ve východní části území, zimuje často také netopýr brvitý (Myotis emarginatus), který i v letním období početně obývá pestrou krajinu s množstvím rozptýlené zeleně na rozhraní lesního komplexu NP a jeho zemědělsky obhospodařovaného okolí. Příkladem typických ptáku těchto biotopů jsou rehek domácí (Phoenicurus ochruros) či konipas bílý (Motacilla cinerea), zříceninu Nového Hrádku osídlil puštík obecný (Strix aluco).