Národní park Podyjí

Květena a vegetace

Květena Národního parku Podyjí je neobvykle bohatá – jen cévnatých rostlin zde bylo zjištěno téměř 1300 druhů. Příčinou této diverzity je především poloha oblasti na kontaktu flóry středních poloh (mezofytika) a teplých poloh (termofytika), přičemž tato hranice je současně kontaktem středoevropské flóry lesní (hercynské) a lesostepní (panonské).

Ve fytogeografickém členění je to vyjádřeno tím, že východní část Národního parku, od Znojma k Devíti mlýnům je součástí fytogeografického okresu Znojemsko-brněnská pahorkatina, zatímco západněji položená část patří do fyt. o. Moravské podhůří Vysočiny. Hraniční poloha je vyjádřena především tím, že zde celá řada druhů dosahuje absolutního okraje areálu. Tyto mezní prvky jsou dosti různorodé. Lokality některých submediteránních nebo ponticko-panonských druhů zde leží na severní, resp. severozápadní hranici areálu. Patří k nim např. koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), večernice smutná (Hesperis tristis), vítod větší (Polygala major), kosatec nízký (Iris pumila), k. různobarvý (I. variegata), oman oko Kristovo (Inula oculus-christi), o. mečolistý (I. ensifolia), dvouřadec pozdní (Cleistogenes serotina), bažanka vejčitá (Mercurialis ovata), svízelka piemontská (Cruciata pedemontana), divizna nádherná (Verbascum speciosum) aj., některé z nich mimo NP Podyjí v České republice jinde nerostou, např. sveřep kostrbatý (Bromus squarrosus) a milička chlupatá (Eragrostis pilosa). Opačnou skupinou jsou druhy s těžištěm rozšíření v západněji položených částech Evropy; z nich některé jsou zde na absolutní východní areálové hranici, např. rozchodník skalní (Sedum reflexum) nebo lomikámen trsnatý (Saxifraga rosacea), nebo zde dosahují východní hranice souvislého rozšíření, např. vřes obecný (Calluna vulgaris), smilka tuhá (Nardus stricta) a chmerek vytrvalý (Scleranthus perennis). Ve směru od jihu sem zasahují některé druhy alpské, které směrem k severu vykliňují na východním okraji Českomoravské vrchoviny. Jsou to zejména brambořík evropský (Cyclamen purpurascens), kručinka chlupatá (Genista pilosa), dále oměj jedhoj (Aconitum anthora), huseník věžitý (Arabis turrita); patří k nim i volovec vrbolistý (Buphthalmum salicifolium), který zde má jedinou současnou lokalitu na území ČR.

Do Podyjí ovšem zasahují i některé druhy boreo-kontinentální, sibiřské, které zde dosahují absolutní jihozápadní hranice areálu. Jsou to zejména ostřice tlapkatá (Carex pediformis) a ploštičník evropský (Cimicifuga europaea). Jihozápadní hranici areálu zde má i kontinentální stepní kavyl chlupatý (Stipa dasyphylla). Národní park Podyjí hostí i jeden endemický druh – je jím jeřáb hardeggský (Sorbus hardeggensis). Jde o mladý, ale již ustálený typ, který vznikl hybridizací některého z typů z okruhu jeřábu muku (Sorbus aria agg.), snad j. podunajského (S. danubialis) s j. břekem (Sorbus torminalis).

Pestrost flóry je samozřejmě v souvislosti s velkou diverzitou stanovišť, a tedy rozmanitostí vegetační. Ta je ovlivněna především fenoménem hluboce zaklesnutého říčního údolí, kde se střídají různé sklony a orientace svahů s mikroklimaticky různorodými stanovišti a vyskytuje se zde řada biotopů reliktního charakteru s vegetací primárního xerotermního i nexerotermního bezlesí, k němuž řadíme především skály a kamenná moře. Geomorfologickou pestrost dále zvyšuje různorodost geologického podkladu – v chráněném úseku vystupují podklady kyselé, např. ruly a žuly, dále minerálně silnější chloritické břidlice a svory, ultrabazické amfibolity a erlány a polohy krystalických vápenců. V nevelké vzdálenosti tedy mohou v jednom území koexistovat druhy výrazně acidofilní, např. křivatec český (Gagea bohemica) nebo kostřava ovčí (Festuca ovina), i kalcifyty, k nimž patří pěchava vápnomilná (Sesleria albicans), vítod hořký krátkokřídlý (Polygala amara subsp. brachyptera), hvězdnice chlumní (Aster amellus), lomikámen tříprstý (Saxifraga tridactylites) a huseník ouškatý (Arabis auriculata). Pro údolní fenomén je charakteristické rovněž prolínání prvků teplomilných, které prosperují především na hranách svahů a na skalních ostrožnách s orientací jižního kvadrantu, s prvky podhorskými až horskými, které najdeme především na úpatí svahů se severní orientací. Prvně jmenované ostrůvkovitě vyznívají směrem proti proudu řeky; jsou to např. třemdava bílá (Dictamnus albus), kavyl Ivanův (Stipa joannis), koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum), mezi podhorskými druhy najdeme např. růži převislou (Rosa pendulina), rybíz alpský (Ribes alpinum), či oměj různobarvý (Aconitum variegatum).

O mimořádné druhové diverzitě svědčí skutečnost, že na ploše o něco přesahující 1 km² (1'×0,6') se zde vyskytuje až téměř 600 druhů cévnatých rostlin, a to i v místech s minimálním podílem ruderálních prvků.

Většinu území NP Podyjí kryje les, přičemž převážná část porostů na svazích údolí Dyje i jejích přítoků má přirozený charakter. Druhotné lesní porosty najdeme nejvíce na přilehlých plošinách; jsou tvořeny z části výsadbami smrku ztepilého (Picea abies), borovice lesní (Pinus sylvestris), místy i modřínu opadavého (Larix decidua), v teplé východní části území tvoří podstatný podíl trnovník akát (Robinia pseudacacia). I v dříve hospodářsky vedených porostech se však ve středním porostním patru uplatňují stanovištně odpovídající listnaté dřeviny vzniklé přirozeným zmlazením.

Přirozená lesní vegetace má výraznou závislost na teplotním, resp. výškovém gradientu. V nejvyšší západní části v okolí Vranova nad Dyjí, a to zejména na dyjském pravobřeží v polesí Braitava, se setkáváme s květnatými bučinami ze svazu Fagion. Dominuje v nich buk lesní (Fagus sylvatica), spolu s ním zde roste jedle bělokorá (Abies alba), lípa srdčitá (Tilia cordata) a javor klen (Acer pseudoplatanus).

V podrostu najdeme kromě plicníku tmavého (Pulmonaria obscura), svízele vonného (Galium odoratum), samorostlíku klasnatého (Actaea spicata), lýkovce jedovatého (Daphne mezereum) také některé podhorské druhy, např. kostřavu lesní (Festuca altissima), kyčelnici devítilistou (Dentaria enneaphyllos), ječmenku evropskou (Hordelymus europaeus) a svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolum), na jedli je typické parazitující jmelí bílé jedlové (Viscum album subsp. abietinum). Na strmých balvanitých svazích najdeme měsíčnicové javořiny (Lunario-Aceretum), v jejichž stromovém patře dominuje javor klen a lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), příměs tvoří jilm drsný (Ulmus glabra) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), v bylinném patře je nápadná měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), vzácně se vyskytuje i podhorská kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum). Zvláštností těchto porostů je prosperující populace tisu červeného (Taxus baccata).

Na skalních ostrožnách západní části národního parku najdeme i malé plošky reliktních borů (Cardaminopsio petraeae-Pinetum) s borovicí lesní (Pinus sylvestris) a druhově chudým podrostem s dominujícími mechy a lišejníky.

Největší plochu lesů zabírají hercynské černýšové dubohabřiny (Melampyro nemorosi-Carpinetum). Tvoří kostru lesních porostů zejména ve střední části dyjského údolí a pokrývaly v minulosti i přilehlé plošiny. Hlavními dřevinami jsou duby z okruhu d. zimního (Quercus petraea agg.), habr obecný (Carpinus betulus), lípa malolistá a javor babyka (Acer campestre), v keřovém patře se objevuje např. svída krvavá (Cornus sanguinea) a brslen evropský (Euonymus europaea). Jejich podrost je druhově velmi pestrý a různorodý. Vedle řady druhů společných s květnatými bučinami zde najdeme např. dymnivku plnou (Corydalis solida), sasanku hajní (Anemone nemorosa), s. pryskyřníkovitou (A. ranunculoides), hrachor lechu (Lathyrus vernus), violku divotvárnou (Viola mirabilis), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), kopytník evropský (Asarum europaeum), jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis), pryšec sladký (Euphorbia dulcis), kyčelnici cibulkonosnou (Dentaria bulbifera), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), brambořík evropský (Cyclamen purpurascens), z trav strdivku nicí (Melica nutans), s. jednokvětou (M. uniflora), srhu hajní (Dactylis polygama), lipnici hajní (Poa nemoralis), místy tvoří bohaté porosty i ostřice chlupatá (Carex pilosa). Na humózních místech na bázích svahů je častá též dymnivka dutá (Corydalis cava), sněženka podsněžník (Galanthus nivalis), křivatec žlutý (Gagea lutea), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides) a místy i česnek medvědí (Allium ursinum) a velmi vzácně i střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus).

Ve stupni dubohabřin se na balvanitých svazích objevují suťové porosty, náležející asociaci Aceri-Carpinetum s dosti podobnou druhovou skladbou, z níž v keřovém patře vyniká především roztroušený klokoč zpeřený (Staphylea pinnata) a v podrostu pitulník horský (Galeobdolon montanum). V okolí jižně exponovaných skalních ostrožen a souvisleji ve východní části dyjského údolí dubohabřiny přecházejí do doubrav. Můžeme jich zde rozlišit několik typů podle stanovišť. Na severně orientovaných svazích na chudých kyselých horninách (bítešská ortorula, žula) jsou acidofilní bikové doubravy (Luzulo-Quercetum). V jejich stromovém patře roste především dub zimní, v druhově nepříliš bohatém bylinném patře dominuje bika bělavá (Luzula luzuloides), b. obecná (L. divulgata), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), smolnička obecná (Viscaria vulgaris), vřes obecný (Calluna vulgaris), jestřábník lesní (Hieracium murorum), místy i borůvka černá (Vaccinium myrtillus). Odlišná je vegetace na jižních výslunných svazích. Ve střední části parku na takových místech najdeme porosty břekových doubrav (Sorbo torminalis-Quercetum). V nich najdeme kromě dubu zimního jeřáb muk (Sorbus aria), j. břek (S. torminalis), místy i višeň mahalebku (Cerasus mahaleb), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare) a na živnějších substrátech i dřín jarní (Cornus mas), v podrostu ostřici Micheliovu (Carex michelii), oměj jedhoj, tolitu lékařskou (Vincetoxicum hirundinaria), kopretinu chocholičnatou (Tanacetum corymbosum), prvosenku jarní (Primula veris) aj. Na vápencových výchozech pod Čížovem a Lukovem se nacházejí lesostepní porosty, značně připomínající perialpidské šípákové doubravy (Pruno mahaleb-Quercetum pubescentis), dub šípák (Quercus pubescens) v nich však nenajdeme. Vedle zakrslých jedinců dubu letního (Quercus robur) a d. zimního se v nich uplatňuje především višeň mahalebka, dřín jarní, kalina tušalaj (Viburnum lantana) a jeřáby z okruhu j. muku (Sorbus aria agg.). V bylinném patře najdeme ostřici nízkou (Carex humilis), válečku prapořitou (Brachypodium pinnatum), kamejku modronachovou, oman mečolistý, volovec vrbolistý, chrpu chlumní (Centaurea triumfettii) a řadu dalších druhů. Na prudkých suťových svazích na vápencích se vyvinulo zvláštní lesní společenstvo reliktních vápencových lipin a borů (Sesleria varia-Tilia cordata-Pinus sylvestris) s dominantní lípou malolistou a borovicí lesní, s dřišťálem obecným (Berberis vulgaris), ptačím zobem obecným. V podrostu se vyskytuje pěchava vápnomilná, bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), čilimníkovec černající (Lembotropis nigricans), svízel sivý (Galium glaucum), prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum) a ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys).

V nejteplejší východní části dyjského údolí se na jižně orientovaných svazích objevují acidofilní kručinkové doubravy s duby z okruhu d. zimního, dále s jalovcem obecným (Juniperus communis), jeřábem mukem, v podrostu s ostřicí nízkou, kručinkou chlupatou, kostřavou ovčí (Festuca ovina), psinečkem tuhým (Agrostis vinealis), kokoříkem vonným (Polygonatum odoratum), mateřídouškou časnou (Thymus praecox), v mechovém patře s ploníkem Polytrichum piliferum a lišejníky z rodu Cladonia. V doubravách je v celém území častý poloparazitický ochmet evropský (Loranthus europaeus).

Vyhraněnou lesní vegetaci najdeme ještě na místech ovlivněných vodou. Při březích Dyje a Klaperova potoka se vyskytují úzké pruhy ptačincových olšin (Stellario-Alnetum glutinosae). Ve stromovém patře je typickou dřevinou olše lepkavá (Alnus glutinosa), v bylinném podrostu najdeme ptačinec hajní (Stellaria nemorum), orsej jarní (Ficaria bulbifera), prvosenku vyšší (Primula elatior), ostřici lesní (Carex sylvatica), kozlík bezolistý (Valeriana sambucifolia), zajímavostí je dosti početný výskyt přesličky luční (Equisetum pratense). Na maloplošných lesních prameništích (Carici remotae-Fraxinetum) se vedle olše lepkavé uplatňuje jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), v bylinném patře ostřice řídkoklasá (Carex remota), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), řeřišnice hořká (Cardamine amara). V nivě přítoku Klaperova potoka pod Lesnou vznikl po náletu olše lepkavé do bývalých luk svérázný vegetační typ (Carici acutifornmius-Alnetum) v podrostu s ostřicí trsnatou (Carex cespitosa), o. stinnou (C. umbrosa), blatouchem bahenním (Caltha palustris) a pomněnkou volnokvětou (Myosotis laxiflora).

Na přilehlých plošinách se na několika místech na ilimerizovaných půdách vyvinuly mochnové doubravy (Potentillo albae-Quercetum).

Primární bezlesí je v Národním parku Podyjí zastoupeno několika typy maloplošných stanovišť v dyjském údolí. Nejtypičtější jsou k jihu obrácené skalní ostrožny, jejichž terásky hostí, v závislosti na geologickém podkladu, druhově velmi bohatou vegetaci. Většina z porostů náleží ke svazu Alysso-Festucion pallentis. Najdeme zde například kostřavu sivou (Festuca pallens), ostřici nízkou (Carex humilis), tařici skalní Arduinovu (Aurinia saxatilis subsp. arduini). Skalní terasy na vápencích hostí druhově velmi bohaté společenstvo svazu Geranion sanguinei s kakostem krvavým (Geranium sanguineum), třemdavou bílou (Dictamnus albus), omanem srstnatým (Inula hirta), smldníkem jelením (Peucedanum cervaria) a vikví tenkolistou (Vicia tenuifolia).

Na širších teráskách na vápenci se prolínají porosty trsnatých trav, např. kavylu Ivanova, k. sličného (Stipa pulcherrima), strdivky brvité (Melica ciliata) a kostřavy waliské (Festuca valesiaca), dále omanu mečolistého, česneku šerého (Allium senescens) a dalších druhů.

Velmi rozsáhlé plochy bezlesí vznikly po vytěžení stromů a degradaci půd následkem pastvy v žulové východní části parku. Zde se vyvinula velmi charakteristická, druhově velmi bohatá keříčková společenstva svazu Euphorbio-Callunion s dominantním vřesem obecným (Calluna vulgaris) a řadou zástupců nízkých keříčků z čeledi bobovitých. Z nich je nejčastější kručinka chlupatá (Genista pilosa), řidčeji se objevuje čilimník řezenský (Chamaecytisus ratisbonensis) nebo čilimník poléhavý (Corothamnus procumbens). Z trav se v těchto porostech uplatňuje kostřava ovčí (Festuca ovina), smělek štíhlý (Koeleria macrantha), bojínek tuhý (Phleum phleoides), ovsíř luční (Avenula pratensis), z ostřic o. nízká (Carex humilis) a o. drobná (C. supina). Na plochách vřesovišt místy najdeme koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), vstavač kukačku (Orchis morio), lomikámen cibulkatý (Saxifraga bulbifera), hvozdík Pontederův (Dianthus pontederae), dvojštítek hladký (Biscutella laevigata), trávničku obecnou (Armeria vulgaris), diviznu brunátnou (Verbascum phoeniceum), lnici kručinkolistou (Linaria genistifolia), silenku ušnici (Silene otites), smil písečný (Helichrysum arenarium) a řadu dalších typických druhů. Místy se zde keříčková vegetace prolíná se stepními trávníky svazu Koelerio-Phleion phleoidis, na nejsušších místech s kostřavovými trávníky svazu Festucion valesiacae s kostřavou walliskou, kavylem vláskovitým (Stipa capillata) a pryskyřníkem illyrským (Ranunculus illyricus).

Mezofilní louky jsou nejtypičtěji vyvinuty na odlesněných terasách řeky Dyje na dně údolí. Mnohé z porostů jsou pravidelně kosené a udržují si velmi pestrou druhovou skladbu. Z trav zde najdeme lipnici luční (Poa pratensis), ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), bojínek luční (Phleum pratense), ovsíř pýřitý (Avenula pubescens), medyněk vlnatý (Holcus lanatus), z dvouděložných rostlin zejména kozí bradu východní (Tragopogon orientalis), kopretinu bílou (Leucanthemum vulgare), pryskyřník prudký (Ranunculus acris), šťovík kyselý (Rumex acetosa), chrastavec rolní (Knautia arvensis), občas v těchto porostech prosperuje i vstavač kukačka a v. osmahlý (Orchis ustulata).

Na podmáčených loukách najdeme vegetaci svazu Calthion. Z trav v ní dominuje psárka luční (Alopecurus pratensis), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), lipnice obecná (Poa trivialis), a dále řada ostřic, např. o. trsnatá, o. obecná (Carex nigra), o. prosová (C. panicea), o. dvouřadá (C. disticha), místy i o. Hartmanova (C. hartmanii). Z ostatních rostlin je typický děhel lesní (Angelica sylvestris), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), z typických podhorských mokřadních druhů zde najdeme starček stařinec potoční (Tephroseris crispa), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) a další, mimo jiné i nyní velmi vzácný upolín evropský (Trollius altissimus). V 70. letech 20. století bohužel zanikl rozsáhlý komplex mokřadních luk u Čížova, kde rostl např. kosatec sibiřský (Iris sibirica), hořec hořepník (Gentiana pneumonanthe) a ostřice Davallova (Carex davalliana).

Porosty vysokých ostřic (Caricion gracilis) najdeme jen v pobřeží nemnoha zdejších rybníčků; nejčastější je ostřice štíhlá (Carex acuta). Břehy Dyje na odlesněných místech provázejí velmi typické druhově chudé poříční rákosiny (Phalaridion arundinaceae) s dominantní chrasticí rákosovitou (Phalaris arundinacea) a ostřicí banátskou (Carex buekii).

Vegetace vodních makrofyt je vzácná, nicméně na některých rybníčcích najdeme např. bublinatku jižní (Utricularia australis) nebo lakušník okrouhlý (Batrachium circinatum). Typické jsou porosty v korytě řeky Dyje, v nichž dominuje lakušník říční (Batrachium fluitans), mech pramenička obecná (Fontinalis antipyretica) a ruduchy Hildenbrandia rivularis a Lemanea sp.