Národní park Podyjí

Geomorfologické poměry

Východní část NP zasahuje do karpatské soustavy. Kry krystalinických hornin stupňovitě podél zlomů klesají do karpatské předhlubně a horniny především Dyjského masívu jsou překryty neogenními a kvartérními sedimenty.

Dno údolí Dyje a Klaperova potoka vyplňují fluviální kvartérní sedimenty. Niva Dyje je vyvinuta ve dvou úrovních. Plošně nejrozsáhlejšímu uloženinami kvartéru jsou spraše.

Z hlediska regionálního třídění georeliéfu ČR se území NP nachází v jv. části Českomoravské vrchoviny v geomorfologickém celku Jevišovická pahorkatina, podcelku Znojemská pahorkatina a okrsku Šatovská pahorkatina. Základním rysem georeliéfu území je rozdíl mezi plochým zarovnaným povrchem Šatovské pahorkatiny (holorovinou) sklánějící se od západu k východu a zaříznutými údolími Dyje a jejích přítoků s příkrými a skalnatými údolními svahy.

Východní část parku tvoří okrajový zlomový svah České vysočiny, kde skalní horniny stupňovitě klesají do Dyjsko-svrateckého úvalu a jsou postupně překrývány neogenními a kvartérními sedimenty. Vrcholy ker hornin dyjského masívu vystupují jako mendipy z okolní mladší sedimentární výplně.

V kvartéru byly krystalinické horniny vystaveny zvýšenému působení eroze. V chladných obdobích pleistocénu za přítomnosti permafrostu docházelo ke kryogenním pochodům, zejména k mrazovému zvětrávání a kongeliflukci. Zejména na příkrých údolních svazích vlivem odlehčení hornin došlo k intenzivní destrukci hornin, svahovým deformacím (camberingu, skalnímu řícení a sesouvání) a vznikly rozsáhlé sutě a kamenná moře, balvanové proudy, skalní věže, pilíře, skalní okna, krasové a pseudokrasové jeskyně a drobné formy zvětrávání a odnosu skalních hornin jako jsou skalní mísy, skalní hřiby apod. Typickými kvartérními sedimenty jsou až 5 m mocné polohy spraší, které se nepravidelně vyskytují po celém území NP.

Jedním z geologicky a geomorfologicky nejzajímavějších míst NP Podyjí jsou Ledové sluje. Tento přírodní útvar, který se vytvořil v bítešské ortorule, lež na severním úbočí hřbetu, tyčícího se nad řekou. V kaňonovitém údolí horského typu ostře meandrující řeka v nárazovém břehu narušila stabilitu svahu. Vytvořil se kerný pokles a severní blok sklouzl o několik desítek metrů do údolí. Přitom došlo k rozbití klouzající horniny na bloky, které u odlučné plochy zaujaly neuspořádanou pozici. Mezi balvany vznikly dutiny, k nimž po poklesu došlo pravděpodobně již v pozdním pleistocénu. Podle vzrostlých, rovně stojících stromů je zřejmé, že svah je v současné době stabilizován. V údolním dně na severní straně hřbetu je zachován malý okrouhlík, zbytek jádra zaniklého meandru.