Národní park Šumava

Fauna

Fauna Šumavy se dotvářela do dnešní podoby během postglaciálu a původně měla téměř výhradně lesní charakter. Výraznější změny druhového spektra zoocenóz nastaly v souvislosti s větší kolonizací Šumavy člověkem, došlo k diverzifikaci fauny vlivem průniku nových druhů vázaných na otevřenou krajinu a druhů synantropních. Na druhé straně se výrazně snížila početnost některých živočišných forem vázaných na přirozená stanoviště, došlo ke změnám ve strukturách zoocenóz a k fragmentaci populací. Některé druhy vymizely úplně, a to nejenom ztrátou přirozených biotopů, ale také přímým pronásledováním člověkem (velké šelmy, některé druhy dravců i sov). Na Šumavě dodnes chybí medvěd a vlk, rys byl úspěšně reintrodukován v 80.letech minulého století. Jelen lesní je – navzdory cílenému snižování stavů – stále značně přemnožen, populace srnčí je udržována na přijatelné úrovni díky relativně stabilizované populaci rysa. Zvláštností je nepočetná populace losa evropského, který před lety migroval (zřejmě) z Polska a udržel se na pomezí národního parku a chráněné krajinné oblasti v jihovýchodní části území, v bývalém hraničním pásmu.

Ze zoogeografického hlediska se na složení fauny oblasti Šumavy u různých taxonomických skupin podílejí jednak formy s širokým holarktickým či palearktickým rozšířením, středoevropské prvky fauny včetně alpských a karpatských forem, jednak také prvky subatlantské a atlantské, ponto-mediteránní aj. Kromě toho existují i endemitské šumavské či např. šumavsko-alpské druhy a poddruhy (zejména významné u některých skupin hmyzu). V druhovém složení zoocenóz některých stanovišť (např. rašeliniště, klimaxové horské lesy) dominují některé formy s disjunktivním areálem rozšíření boreomontánním, boreoalpinním či arktoalpinským.

Z hlediska výskytu původních lesních druhů a společenstev mají zásadní význam primární ekosystémy, které se zachovaly většinou ve fragmentární podobě. Významnou složkou zoocenóz těchto stanovišť jsou již zmíněné boreomontánní a boreoalpinní prvky fauny, jejichž výskyt zde má často vysloveně reliktní charakter. Mnohdy se jedná o velmi malé populace, v některých případech došlo vlivem dlouhodobé izolace během postglaciálu k vytvoření specifických poddruhů. Z živočichů trvale se vyskytujících na území NP patří cca 100 druhů mezi zvláště chráněné. Jako zoologicky nejvýznamnější ekosystémy na Šumavě můžeme rozlišovat následující stanoviště:

Rašeliniště
Zejména významná je fauna bezobratlých, kde jsou vytvořena specifická rašeliništní společenstva s řadou reliktních forem. Mezi modelové skupiny, které jsou podrobovány detailnějšímu výzkumu, patří pavouci (Araneida) nebo motýli (Lepidoptera). Velké množství tyrfobiontů a boreoalpinních druhů je u řádu vážek (Odonata) nebo u různých čeledí brouků (Coleoptera). Také společenstva vodních ploštic (Heteroptera) vykazují na rašeliništních biotopech vysoký stupeň reliktnosti. Zcela unikátní je fauna dvoukřídlých (Diptera). Při výzkumech započatých v 90. letech zde bylo objeveno mnoho druhů nových pro Čechy i pro střední Evropu. Většinou se jedná o severské formy s disjunktivním rozšířením.

Kary a ledovcová jezera
Jedná se o zcela specifické biotopy s řadou reliktních či zvláště ohrožených forem živočichů: Oreonebria castanea ssp. sumavica (Coleoptera: Carabidae) - Černé jezero, Glenocorisa propinqua propinqua (Heteroptera) (arkto-alpínská disjunkce) - Plešné jezero.

Balvanité sutě
Tato stanoviště byla vždy tradičně chráněna jako geologický útvar, avšak donedávna byla opomíjena jejich živočišná složka. Ukazuje se, že díky specifickým podmínkám, zejména mikroklimatu, zde žijí jednak severské formy bezobratlých, jednak formy jeskynní i specifické pro sutě.

Vodní toky
Velmi významné jsou přežívající populace perlorodky říční (Margaritifera margaritifera), dále raka říčního (Astacus astacus) a možná i raka kamenáče (Astacus torrentium).
Z hlediska biodiverzity vodního hmyzu jsou významné některé druhy jepic (Ephemeroptera), chrostíků (Trichoptera) nebo pošvatek (Plecoptera). Prakticky všechny vodní toky na území je možno přiřadit do pstruhového pásma, včetně Vltavy, kde však je složení ichtyofauny silně ovlivňováno druhy pronikajícími sem z Lipenské údolní nádrže. Břehové porosty vodních toků jsou významným biotopem pro poměrně bohaté hnízdní ornitocenózy. Celá Šumava a Pošumaví je jednou z nejvýznamnějších oblastí výskytu vydry říční (Lutra lutra) v ČR. Členitější přirozené břehy malých vodotečí, zvláště ve vyšších polohách, jsou biotopem rejska horského (Sorex alpinus).

Přirozené smíšené lesy
Ve smíšených porostech přirozeného charakteru existují významná společenstva suchozemských měkkýšů a bezobratlých. Přirozené smíšené lesy jsou rovněž významným refugiem některých zvláště ohrožených druhů obratlovců, např. strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos), puštík bělavý (Strix uralensis), lejsek malý (Ficedula parva), rys ostrovid (Lynx lynx), jeřábek lesní (Bonasa bonasia), netopýr velkouchý (Myotis bechsteini).

Přirozené horské smrčiny
Jsou velmi významným ekosystémem z hledisky biodiverzity Šumavy. Jeho zoocenózy jsou tvořeny množstvím boreomontánních a boreoalpinních druhů bezobratlých i obratlovců, viz Harpalus solitaris, Leistus piceus, Trechus alpicola, Carabus arcensis (Carabidae), kobylka smrková (Barbitistes constrictus), kobylka horská (Isophya pyrenaea) (Ensifera), okáč rudopásný (Erebia euryale) (Lepidoptera), sýc rousný (Aegolius funereus), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), tetřev hlušec (Tetrao urogallus), kos horský (Turdus torquatus) (Aves), netopýr severní (Eptesicus nilssoni) (Mammalia).

Antropogenní bezlesí
Na sekundární bezlesí je svým výskytem vázáno množství typických i vzácných šumavských druhů či společenstev. Největší význam v tomto smyslu mají zbytky luk a pastvin, které nebyly negativně ovlivněny metodami zemědělské velkovýroby. Velmi specifickým fenoménem jsou též dlouhodobě neobhospodařované, dnes spontánně renaturalizující plochy, v různém stupni přirozené sekundární sukcese, významné mj. cennými hnízdními ornitocenózami.

Umělé vodní nádrže
Malé vodní plochy, včetně některých periodických, jsou zásadním místem pro rozmnožování obojživelníků, hlavně čolek obecný (Triturus vulgaris), čolek horský (Triturus alpestris), skokan hnědý (Rana temporaria), ropucha obecná (Bufo bufo), v nižších polohách (okolí Lipna) rosnička zelená (Hyla arborea), a některých druhů vodního hmyzu. Zcela zvláštní postavení má údolní nádrž Lipno, která představuje jednak specifické společenstvo rybovitých obratlovců, jednak díky své rozloze atraktivní tahovou zastávku některých ptáků, často i vzácnějších zatoulanců, jinak v oblasti nehnízdících.

Sídla, urbánní stanoviště, technická díla
Za velmi významné lze považovat zbytky starých důlních děl, které jsou často zásadními zimovišti různých druhů netopýrů včetně zvláště chráněných (celkem 17 druhů vyskytujících se na území Šumavy, z toho zhruba 13 zimuje pravidelně v těchto typech podzemních prostor).