Chráněná krajinná oblast Šumava

Květena

Flóru CHKO Šumava nejvíce ovlivňuje geologická stavba území, klimatické poměry a vysoký stupeň zalesnění, také specifické postavení horstva na migračních trasách vegetace po odeznělé době ledové. Kyselé prostředí krystalických břidlic pískovců spolu s chudými půdami, často na zazemněných sutích silikátových hornin, vede k tvorbě specifických ekosystémů tvořených druhy vyžadujícími malý obsah živin v půdách. Vysoké zamokření půd také ovlivňuje mozaiky jak lesních, tak nelesních společenstev.

Převážně lze území CHKO zařadit do mezofytika s převahou kyselých bučin a jedlin s kyselými podhorskými bučinami s přechody do podmáčených, rašelinných a také klimatických smrčin. Role smrku je zde historicky významná a i charakter půd, klimatické podmínky a geomorfologie podporují existenci a dominaci smrku. Kyselé bučiny jsou proto zde smrkem výrazně okupovány a často se podíl smrku pohybuje na úrovni 50 až 90 %. V nejnižších polohách podél toků sem pronikají olšiny olše lepkavé, přecházející výše v olšiny olše šedé. Na svazích břehů a říčních teras je nejdříve doprovázejí doubravy s dubem zimním, hojně promísené smrkem a jedlí, výše v přirozených lesích pak květnaté bučiny (zejména na osluněných svazích hor kolem 1000 m nad mořem), bučiny, jedliny a smrčiny. Objevují se zde svazy Arrhenatherion, Molinion, Hyperico perforaci-Scleranthion perennis apod. V lesních komplexech se běžně vysktuje dřípatka horská (Soldanella montana), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), na bezlesých plochách pleška stopkatá (Willemetia stipitata), zvonečník černý (Phyteuma nigrum), výše hořec panonský (Gentiana pannonica), všivec lesní (Pedicularis sylvatica) a všivec bahenní (P. palustris). Na kulturním bezlesí, kde zůstaly zachovány původní půdy horských luk a pastvin, se dosud zachovaly populace prstnatce májového (Dactylorhiza majalis), bezového (D. sambucina), vemeníku dvoulistého (Platanthera bifolia), pětiprstky žežulníku (Gymnadenia conopsea) a jiných orchidejovitých. V rašeliništi Olšiny roste popelivka sibiřská (Ligularia sibirica), rojovník bahenní (Ledum palustre), v rašeliništích celé oblasti pak rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), tučnice obecná (Pinguicula vulgaris), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus), brusinka (V. vitis-idaea) a vlochyně (V.uliginosum), hojná je klikva (Oxycoccus palustris). Horská a údolní rašeliniště porůstají zakrslé smrčiny, porosty borovice kleče nebo borovice blatky s borovicí lesní. Mezi nejvýznamnější lokality s blatkou patří údolí Vltavy, zejména rašeliniště Velká niva. Horské rašeliny se smrkem a klečí pak představují Šmauzy nebo Nový Brunst na prameništích řeky Křemelné. Pro CHKO jsou typické pralesovité formace původních smíšených nebo smrkových lesů. Nejznámějším je Boubínský prales, dále Černý les, Jezerní hora nebo Milešický prales.

Lišejníky
Na území CHKO je přítomno více geografických skupin. Objevují se zde druhy přirozeného bezlesí – boreální až arkto-alpínské (krevnatec věterní – Ophioparma ventosa) nebo subatlantské druhy (např. jasanovka horská – Heterodermia speciosa), dále druhy boreální typické pro smrkové a borové lesy, jako terčovka smrková (Hypogymnia bitteri) nebo pukléřka plotní (Cetraria sepincola). Dříve hojné lišejníky rodu provazovka (Usnea) v druhé polovině 20. století téměř vyhynuly, ale v současné době se opět vyskytují v hojnějším počtu, zejména provazovka nejdelší (Usnea longissima), růžkatá (U. ceratina) a jiné.

Houby
Šumava je významným nalezištěm lignikolních-dřevokazných hub. Mezi jedinečné druhy patří například výskyt modralky laponské (Amylocystis lapponica), ohňovce rezavohnědého (Phellinus ferrugineo-fuscus) a jiných. Na celém území je díky vlhkému klimatu a stinným lesům velké množství hub, vedle nápadných až po ty zcela nepatrné. Za mnohé můžeme uvést outkovku žlutavou (Diplomitoporus flavescens), mnohé druhy hřibovitých, klouzků, holubinek a muchomůrek.

Cévnaté rostliny

Lesní dřeviny

Lesy jako ekosystém pokrývají více jak 60% rozlohy CHKO Šumava. Všechny lesní ekosystémy totiž nejsou vedeny jako součást lesní půdy, ale část lesů vznikla spontánně na ladem ležících zemědělských pozemcích (asi 10% rozlohy CHKO). Vedle velmi starých lesních formací se stromy starými pře 500 let (pralesovité zbytky, např. Boubínský prales) zde rostou lesy pralesovitého charakteru, často dosud zařazené do hospodářských lesů a dosud těžené. V nich jednotlivé stromy mohou dosahovat věku až 400 let, častější jsou však stromy staré 150 až 300 let. Díky půdním, geologickým a klimatickým poměrům je Šumava porostlá z velké části převážně smrkovými lesy. Mnohé lesy, obecně považované za smrkové monokultury, jsou původně lesy vzniklé po obnovních těžbách, z pastevních lesů nebo z náletů a jejich věková struktura (zejména u porostů starších 80 let) představuje 50 až 150 let dlouhou populační vlnu. Nicméně hospodaření s lesy zde v posledních cca 300 letech zanechalo významné stopy. Nejdříve charakter lesů významně ovlivnila těžba dřeva pro sklárny, pro výrobu potaše a dřevěného uhlí, v 19. století pak zejména plošná exploatace dřeva jako suroviny, které byl v Evropě nedostatek. Nakonec ve 20. století přispěchala technická revoluce snažící se přeměnit les na továrnu na dřevo. Naštěstí tyto poslední vlivy zasáhly Šumavu díky politickým, ale také nevhodným přírodním podmínkám jen velmi omezeně.

Hlavními dřevinami šumavských lesů jsou smrk (Picea abies) (v přírodních lesích by dosahoval cca 30-40%, v současné době cca 70%), buk (Fagus sylvatica) (v přírodních lesích by dosahoval 40%, dnes cca 15%) a jedle (Abies alba). V nižších nadmořských výškách, na písčitých půdách a na rašeliništích hraje významnou roli borovice lesní (Pinus sylvestris). Borovice zejména na svazích kaňonů kolem 500-600 m nad mořem vytváří chudé brusnicové či lišejníkové bory s vtroušeným smrkem, dubem, jalovcem a jedlí. Ve vyšších nadmořských výškách začíná převažovat smrk, jen místy buk nebo jedle. Jedlové lesy jsou typické pro severozápadní část oblasti a dále pro kaňony Otavy a Blanice, bukové lesy pak jsou zas významné v oblasti horní Vltavy, na Boubínsku a Boleticku. V přírodních porostech jsou pak poměrně hojně vtroušeny druhy jako javor klen (Acer pseudoplatanus) a jilm drsný (Ulmus glabra) (jeho početnost poněkud poklesla po kalamitě grafiózy v 70. letech 20. stol.), za velmi hojný je možno považovat jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), také třešeň ptačí (Prunus avium), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), topol osiku (Populus tremula), z křovin brusnici borůvku, v živnějších lokalitách zimolez černý (Lonicera nigrum), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) a v nadmořských výškách do 900 m lísku obecnou (Corylus avellana), střemchu obecnou (Prunus padus), méně hojně kalinu obecnou (Viburnum opulus), krušinu olšovou (Frangula alnus), bez černý nebo hroznovitý (Sambucus nigra, S. racemosa). Na opuštěných zemědělských půdách a na mokřadech je pak velmi hojnou bříza bělokorá (Betula pendula), pýřitá (B. pubescens) a celá řada druhů vrb (vrba ušatá – Salix aurita, pětimužná – S. pentandra, křehká – S. fragilis, výjimečně vrba černající – S. nigricans , rozmarýnolistá – S. rosmarinifolia apod.). Nad 1200 m nad mořem (ale často i mnohem níže, kde se vyskytují podmáčené či rašelinné smrčiny) rostou už jen klimatické smrčiny s vtroušeným jeřábem ptačím. I těchto smrčinách však místy pronikají do vysokých nadmořských výšek stromy z nižších poloh, jako buk, který tu mívá keřovitý charakter, nebo jedle bělokorá, která tu dosahuje výškového maxima v ČR (1340m).

Vedle těchto geograficky původních druhů se v oblasti nevýznamně vyskytují i druhy zavlečené, z nichž nejvýznamnější postavení má modřín opadavý (Larix decidua), sázený v místních lesích už cca 200 let. Mnohem menší význam má douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii) nebo jedle obrovská (Abies grandis), tyto dřeviny lze najít na Šumavě jen zcela výjimečně.