Národní park Šumava

Flóra a vegetace

Refionálně fytogeografické členění
Z fytogeografického hlediska, v kontextu širších vztahů, leží celá Šumava ve středoevropské provincii středoevropské květenné oblasti temperátního pásma Evropy.

Předšumaví a nižší polohy Šumavy náleží do fytogeografické oblasti mezofytikum, která je charakterizována jako oblast zonální vegetace středoevropského opadavého lesa, zaujímající suprakolinní až submontánní vegetační stupeň, s klimatem mírně oceanickým s přechodem do mírné kontinentality (dle klimatického členění jde o jednotlivé okrsky mírně teplé oblasti).

Na Šumavě z rámce mezofytika vybočuje extrazonální chladnomilná květena horská - oreofytikum, v níž až na nepatrné výjimky chybí zastoupení teplomilných druhů. Zaujímá zde vegetační stupeň montánní až supramontánní (mimo ČR až subalpinský).

Kromě tří základních zonálních vegetačních jednotek - stupeň květnatých bučin, acidofilních horských bučin a klimaxových smrčin, se vytvořila celá řada přirozených společenstev či celých ekosystémů klimaticky azonálních (agradálních), jejichž vznik a vývoj je většinou podmíněn edaficky, tj. většinou zvýšenou hladinou spodní vody, zrašeliněním, vysokým obsahem půdního skeletu, utvářením skalního reliéfu atd. Jde zejména o rašeliniště, údolní luhy, podmáčené smrčiny, reliktní bory a bezlesá kamenná moře, suťové smíšené lesy, ekosystémy jezerních karů, vzácné relikty přirozeného, většinou mokřadního a mrazového bezlesí, nelesní prameništní systémy a ekosystémy stojatých a tekoucích vod.

Charakteristická vegetační stupňovitost je dnes přirozeně zcela roztříštěna částečným odlesněním krajiny a především přeměnou původních lesních společenstev na převážně smrkové kultury.

Flóra
Celkový počet vyšších rostlin v rámci celého šumavského oreofytika s mírným přesahem do mezofytika (oblast současné CHKO + NP Šumava) lze odhadnout na ca 1260 taxonů. Z toho se v rámci vlastního národního parku vyskytuje více jak 500 druhů, z toho je 69 chráněných druhů.

Naprostá většina ochranářsky významných, ohrožených a chráněných druhů (ca 80 %) v rámci šumavského oreofytika je soustředěna v nelesních formacích, a z těch opět mají největší význam ekosystémy lučního bezlesí, v nichž je soustředěno hrubým odhadem nejméně 60 % celkové druhové diverzity Šumavy a např. 70 % kriticky ohrožených atd. Pro území vlastního národního parku jsou odpovídající podíly taxonů v lučních formacích poněkud nižší.

Současná flóra a vegetace se v podstatě zformovala v posledních 15 - 20 tis. letech v období pozdního glaciálu a v postglaciálu. Odeznívání poslední doby ledové a několik dalších tisíciletí holocénu, v nichž se příroda vyvíjela zcela bez zásahu člověka, charakterizuje postupné kolísavé oteplování a zvlhčování klimatu. Na sklonku posledního glaciálu a v nejranějších fázích holocénu se také začala, v podobě pramenných močálů, tvořit většina velkých šumavských rašelinišť. Bezlesá periglaciální tundra byla postupně vystřídána lesem, rozrůzněným podle výškové členitosti pohoří a edafických poměrů. Ustálením klimatu, a tím i přirozeného vegetačního krytu, v podstatě skončilo období utváření původní flóry, která co do složení vznikala převážně z místních zdrojů.

Důležitou fytogeografickou charakteristikou každého území je existence či absence endemických taxonů. Kromě již asi zcela vyhynulého hořečku mnohotvarého pravého (Gentianella praecox subsp. praecox) se Šumava nemůže pochlubit žádným dalším úzce lokálním endemitem. Přesto je však její území jádrem výskytu čtyř endemických taxonů se širším rozšířením v rámci Českoněmecké vysočiny. Jde o oměj šalamounek (Aconitum plicatum), hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica), zvonečník černý (Phyteuma nigrum) a v roce 1982 právě ze Šumavy (od Horské Kvildy) popsaný zvláštní poddruh prstnatce májového – prstnatec májový rašelinný (Dactylorhiza majalis subsp. turfosa).

Tak jako ostatní srovnatelná středoevropská pohoří, má i Šumava ve své květeně určitý podíl glaciálně reliktních prvků. Jsou zbytkem květeny severské periglaciální tundry, zatlačené v glaciálu do střední Evropy k jihu postupujícím pevninským ledovcem. Ve střední Evropě je těžištěm jejich výskytu montánní až supramontánní vegetační stupeň nebo inverzní polohy, klimaticky hodnocené jako chladná oblast (minimálně 40 ledových dnů v roce). Na Šumavě jsou to především druhy vrchovištní a některé druhy rostoucí v ledovcových karech. Z hlediska typu celkového rozšíření jde o druhy arktoalpinské, boreomontánní a sobboreálně montánní. Právě arktoalpinské druhy, snad s výjimkou plavuníku alpinského (Diphasiastrum alpinum), na Šumavě nerostou. Za boreomontánní lze považovat např. vrchovištní druhy břízu trpasličí (Betula nana), suchopýrek trsnatý (Trichophorum cespitosum), šichu oboupohlavnou (Empetrum hermaphroditum) a pak např. sítinu trojklannou (Juncus trifidus) ze stěny Černého jezera a vrcholu Ostrého. Druhy se subboreálně-montánním typem rozšíření jsou zastoupeny např. kyhankou sivolistou (Andromeda polifolia), vlochyní bahenní (Vaccinium uliginosum), rosnatkou anglickou (Drosera anglica), ostřicí bažinnou (Carex limosa), blatnicí bahenní (Scheuchzeria palustris), suchopýrkem alpským (Trichophorum alpinum), šídlatkou jezerní (Isoëtes lacustris) a š. ostnovýtrusnou (Isoëtes echinospora), plavuní pučivou (Lycopodium annotinum) a mnohými dalšími.

Zvláštní skupinou boreálních prvků jsou druhy s tzv. boreálně-sarmatským typem rozšíření, které v glaciálu migrovaly do střední Evropy z východní části kontinentu. Na Šumavě k nim patří např. dnes již vyhynulý všivec žezlovitý (Pedicularis sceptrum-carolinum), vrba borůvkovitá (Salix myrtilloides), rojovník bahenní (Ledum palustre), ptačinec dlouholistý (Stellaria longifolia), popelivka sibiřská (Ligularia sibirica), třtina nachová (Calamagrostis phragmitoides). Je pozoruhodné, že velká většina z nich je dnes soustředěna jen v kotlině horní Vltavy a zakládá tak fytogeografickou jedinečnost tohoto území v kontextu celé Šumavy.

Osobitým rysem šumavské květeny je relativně vysoký podíl prvků alpského původu. Jejich příliv na Šumavu začal zřejmě už v průběhu posledního glaciálu a pokračoval pak v několika dalších vlnách hluboko do období postglaciálu. Z časných fází této imigrace pochází zřejmě celá řada druhů, charakteristických dnes pro fragmenty subalpinských společenstev v jezerních karech, a druhů s dnešním optimem výskytu v druhotném bezlesí vyšších poloh, např. psineček skalní (Agrostis rupestris), hořec panonský (Gentiana pannonica), vrba velkolistá (Salix appendiculata), koprníček bezobalný (Ligusticum mutellina), bojínek švýcarský (Phleum rhaeticum), starček podalpský (Senecio subalpinus) a řada dalších. Pozdější vlna alpské imigrace, která proběhla v souvislosti s šířením tzv. bučinného komplexu (v atlantiku, tzv. klimatickém optimu postglaciálu, před 8 - 6 tisíci léty) z jižně položených refugií na sever a která tentokráte směřovala na Šumavu výhradně jihovýchodní cestou přes Novohradské hory, přinesla sem řadu lesních, ale i nelesních druhů. Především však ale zasáhla jen jihovýchodní část pohoří, a tak je dnes lesní květena této části Šumavy v mnoha ohledech příbuznější květeně Novohradských hor než květeně SZ Šumavy. Takto byla květena JV Šumavy obohacena např. o řeřišnici trojlistou (Cardamine trifolia), kerblík lesklý (Anthriscus nitida), meruzalku alpskou (Ribes alpinum), kýchavici bílou (Veratrum album), pryskyřník omějolistý (Ranunculus aconitifolius) a pravděpodobně i šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus), známý dnes z několika lokalit roztroušených po celém území Šumavy. Některé z nich, jako např. dřípatka horská (Soldanella montana), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius), lipnice Chaixova (Poa chaixii) aj. kvantitativně vyznívají i do severozápadní Šumavy. Alpského původu jsou ovšem na Šumavě desítky dalších druhů od zcela obecných a běžných, jako je třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), podbělice alpská (Homogyne alpina), řeřišničník Hallerův (Cardaminopsis halleri) a prha chlumní (Arnica montana), po druhy méně běžné až vzácné, jako je např. chrpa horská (Centaurea montana), jestřábník oranžový (Hieracium aurantiacum), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius), vrbovka nící (Epilobium nutans) aj.

Na druhé straně je severozápadní část Šumavy a Předšumaví oproti JV Šumavě relativně obohacena o některé subatlantské prvky, které kvantitativně vyznívají směrem k jihovýchodu. Je to např. mokrýš vstřícnolistý (Chrysosplenium oppositifolium), sítina ostrokvětá (Juncus acutiflorus), sítina kostrbatá (Juncus squarrosus), vranec jedlový (Huperzia selago),žebrovice různolistá (Blechnum spicant), svízel hercynský (Galium saxatile) aj.

Přirozená lesní vegetace
Květnaté bučiny a jedliny byly základní, původně celoplošně rozšířenou, zonální vegetační jednotkou Šumavy, dosahující až do nadmořských výšek 1 000 - 1 050 m. Jde o porosty tvořené směsí smrku a buku, s menším zastoupením jedle a s příměsí javoru klenu a jilmu drsného. Jde převážně o floristicky značně pestrá společenstva s bylinným patrem až o 30 - 50 druzích, mj. svízel vonný (Galium odoratum), kopytník evropský (Asarum europaeum), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia). Četná je kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphylos), setkáme se se samorostlíkem klasnatým (Actaea spicata), ohroženým lýkovcem jedovatým (Daphne mezereum) nebo lilií zlatohlávkem (Lilium martagon).

Acidofilní horské bučiny tvořily různě širokou zónu mezi květnatými bučinami a klimaxovými smrčinami a vystupovaly téměř do 1 300 m n. m. Plošně rozšířenější byly jen v oblasti Šumavských plání a Královského hvozdu, porostů s přirozenou druhovou skladbou se zachovalo jen velice málo. Stromové patro tvoří z poloviny buk, dále smrk a jedle s nepatrnou příměsí klenu. Floristicky jsou to chudé porosty s nenáročnými acidofilními druhy v bylinném patře, mj. třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), bika lesní (Luzula sylvatica), z květnatých bučin sem přecházejí v podstatě jen věsenka nachová (Prenanthes purpurea) a kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum).

Klimaxové smrčiny jsou původním lesním společenstvem nad 1 200 m nadmořské výšky, pokrývající jen nejvyšší šumavské hřebeny a vrcholy. Stromové patro tvoří původní šumavský ekotyp smrku s vtroušeným jeřábem, v podrostu většinou dominuje třtina chloupkatá. Velmi charakteristicky je vytvořeno mechové patro, v němž dominují Dicranum scoparium a Polytrichum formosum, důležitými indikačními druhy jsou játrovky rodu Barbilophozia, zejména B. lycopodioides a B. floerkei. Převážná část porostů náleží široké as. Calamagrostio villosae-Piceetum. Na lokálně příznivějších stanovištích (např. v jezerních karech, na terénních tvarech konkávního charakteru) jsou vytvořeny vysokobylinné kapradinové smrčiny s dominantní papratkou alpinskou (as. Athyrio alpestris-Piceetum z rámce sv. Athyrio alpestris-Piceion). Přirozené porosty se velkoplošně a v typické podobě dochovaly zejména na hřebenu Plechého a Třístoličníku, jinde jen v menších fragmentech (Pramen Vltavy, západní svahy Mokrůvky, karoidy na podvrcholových svazích Špičáku a Plattenhausenu, jihovýchodní podvrcholový svah Lakabergu), mimo NP Šumava ještě na východním podvrcholovém svahu Boubína a roztroušeně v hraničním hřebenu Královského hvozdu.

Azonální vegetace
Na území NP Šumava k nim řadíme podmáčené smrčiny a jedliny, které zaujímají větší plochy v návaznosti na rašeliniště, stejně tak jako kontaktní rašelinné smrčiny. Údolní olšiny (případně smrkové olšiny) s dominující olší šedou zasahují do nižších částí Šumavy podél větších toků. Suťové a roklinové lesy jsou listnaté nebo smíšené porosty s vysokým podílem javorů a jilmu drsného ve stupni květnatých bučin, od nichž se floristicky liší jen kvantitativně vyšším zastoupením některých druhů v podrostu. Reliktní bory a borové březiny porůstají malé plochy skalních ostrožen a kamenných moří, zejména v Povydří nebo v údolí Losenice. Nejvýznamnější azonální vegetační formací Šumavy jsou společenstva rašelinišť.

Rašeliniště
Na Šumavě rozlišujeme rašeliniště dvou typů:
minerotrofní rašeliniště čili slatiniště - vytvářejí vegetační komplex rašelinných luk a prameništních rašelinišť, lokalizovaných převážně v kulturním bezlesí, a jejich vznik je alespoň nepřímo podmíněn tradiční kultivací krajiny i v přímém kontaktu s prameništními systémy, na něž jsou téměř bezvýhradně vázána.
ombrotrofní (oligotrofní) rašeliniště, či jinak též vrchovištní rašeliniště - tzv. údolní vrchoviště (luhy – staré údolí Vltavského systému) nebo náhorní vrchoviště (slatě - např. Šumavské pláně).
Společným znakem vegetace obou hlavních skupin vrchovišť je dominance hybridogenních, značně variabilních populací borovic z okruhu Pinus mugo - Pinus rotundata, propojených navíc hybridizací i s Pinus sylvestris.

Edafický vegetační komplex jezerních karů
Komplex azonálních společenstev v šumavských jezerních karech tvoří subalpinská krátkostébelná travinná a keříčková společenstva, skalní klečové porosty, vysokobylinné kapradinové nivy a vysokostébelné subalpinské trávníky na úpatí skalních stupňů.

Edafický vegetační komplex Šumavských plání
Velmi cenný je složitý vegetační komplex Šumavských plání, kde je vytvořena nejvyšší koncentrace edafických klimaxů ve velmi pestré mozaice se stanovišti klimatických klimaxů (kyselé horské bučiny, klimaxové smrčiny). Ty jsou však dnes nahrazeny smrkovými kulturami nebo obtížně zalesnitelnými holinami. Tento komplex je tvořen především rašeliništi v různých stadiích rašelinotvorné sukcese, včetně značně živých prameništních rašeliništních lokalit, rašelinnými a podmáčenými smrčinami, suťovými smrčinami, bezlesými sutěmi a vzácným přirozeným mokřadním a mrazovým lučním bezlesím (luční subalpinská prameniště).

Edafický vegetační komplex Hornovltavské kotliny
Složitý komplex vodní, mokřadní, bažinné a rašeliništní vegetace v Hornovltavské kotlině tvoří společenstva vzplývavých a ponořených rostlin tekoucích vod, bažinných vysokostébelných i nízkostébelných ostřicových porostů, poříčních rákosin, vysokobylinných nivních luk, pobřežních a bažinných vysokobylinných porostů, mnohdy rozsáhlých křovitých porostů tavolníku vrbolistého, rašelinných březin, roztroušených bažinných a v neposlední řadě též údolních blatkových rašelinišť.

Vegetace kulturního bezlesí
Velmi významná, hodnotná a od Šumavy prakticky neodmyslitelná jsou antropogenně podmíněná společenstva lučního bezlesí. Toto bezlesí vesměs není původní (původní ve smyslu geobotanické rekonstrukce vegetace), mnohdy má však značně přirozený charakter. Jde především o vlhké, podmáčené a rašelinné louky až luční rašeliniště (také vysokobylinné nivní louky), mezofytní louky a pastviny (psinečkové, trojštětové a rdesnové horské louky, krátkostébelné pastviny), semixerofytní travinná společenstva a keříčková společenstva vřesovištních a kamenitých lad.