Geologie

Geologický podklad území Českého krasu tvoří převážně vápencová souvrství uložená v moři prvohorní pražské pánve. Mořská sedimentace probíhala nepřetržitě od ordoviku do středního devonu. V ordovickém útvaru se střídavě usazovaly písčité a jílovité sedimenty, které odpovídají střídání prostředí mělkého moře s bohatým přínosem úlomků z pevniny s obdobími klidnějšího ukládání v hlubším prostředí. Začátkem siluru se v podmínkách s nedostatkem kyslíku usazovaly všude na světě kromě tropických oblastí černé břidlice s převažujícími vymřelými planktonními graptolity. Od středního ordoviku se začal na geologické stavbě pražské pánve významně uplatňovat celosvětově unikátní podmořský vulkanismus. Ve středním siluru tu vzniklo několik bazaltových vulkanických center. Jedno z nejvýznamnějších bylo v oblasti dnešního Svatého Jana pod Skalou. V okolí vulkanických center došlo k nápadnému změlčení moře, k velkému rozvoji bentických, u dna žijících organismů, například mlžů, hlavonožců, břichonožců, ramenonožců a korálů, a následkem toho k usazování vápenců. V poněkud hlubších částech pánve, kde dosahovaly až ke dnu povrchové mořské proudy, došlo k rozvoji prostředí paleontologicky významných hlavonožcových vápenců. V nejhlubších částech pánve se zprvu usazovaly ještě černé břidlice. Až ve svrchním siluru vápencová sedimentace převládla v celé pánvi. Během devonu se pražská pánev dostala následkem pohybu kontinentálních desek do rovníkové zóny, což umožnilo další bohatý rozvoj organismů v tropickém moři. Na některých vystupujících částech dna pánve vznikaly útesy tvořené z vápnitých řas, stromatopor a útesotvorných lilijic a osídlené především množstvím korálů, mechovek a ramenonožců.

Zkameněliny těchto organismů začal v 19. století zkoumat původem francouzský badatel Joachim Barrande, který ze zdejších nalezišť popsal několik tisíc druhů fosilních organismů. Mezi nejznámější Barrandova naleziště patří Koněprusy, Lištice, Loděnice, Budňanská skála v Karlštejně, Lochkov a Radotínské údolí. Další paleontologové v tomto bádání pokračují až do současnosti.

Hojnost zkamenělin a nepřerušené ukládání sedimentů v ordoviku, siluru a v devonu učinily z Českého krasu rovněž významnou oblast z hlediska světové stratigrafie prvohor. Některé geologické odkryvy byly vyhlášeny jako globální hraniční stratotypy – standardy pro mezinárodní korelaci hranic geologických jednotek s celosvětovou platností. V roce 1972 na Mezinárodním geologickém kongresu v Montrealu byl na skalnatém svahu návrší Klonk u Suchomast vyhlášen globální stratotyp, se kterým se na celém světě srovnává hranice mezi prvohorními útvary silurem a devonem. Byl to vůbec první hraniční stratotyp dvou útvarů, který byl kdy vyhlášen.

Koncem středního devonu moře ustoupilo a došlo ke zvrásnění sedimentární výplně celé pánve, během kterého podél vzniklých směrných přesmyků byly nasunuty starší vrstvy na mladší. Na konci vrásnění byla geologická stavba dále porušena četnými příčnými zlomy sz–jv a s-j směru.

Po těchto procesech bylo území dnešního Českého krasu po období asi 270 miliónů let souší a docházelo k postupnému zarovnávání vyvrásněného variského horského reliéfu. Až v nejmladším období druhohor (ve svrchní křídě) bylo toto území naposledy zalito mořem. Jeho usazeniny se zachovaly ve výplních některých povrchových krasových kapes.

V období třetihor tekla přes území Českého krasu severozápadním směrem mohutná řeka, která tu zanechala písčité a štěrkovité náplavy. Do tohoto období zřejmě spadá rovněž počátek vzniku krasových jeskyní.

Během čtvrtohor se vyvinul reliéf do podoby, kterou známe dnes. Rozsáhlá denudační plošina ve výšce okolo 400 m n. m., která je o málo převyšována zaoblenými vrchy a krátkými hřbety, je proříznuta hlubokým kaňonovitým údolím Berounky. Krátké a málo vodnaté přítoky Berounky vytvořily údolí s nevyrovnaným spádem (Císařská rokle, Kodská rokle, údolí Bubovického potoka a Karlického i Radotínského potoka). Na dně těchto údolí pod krasovými prameny vznikaly a místy ještě vznikají pěnovcové kupy a kaskády.