Národní přírodní památka Barrandovské skály

Barrandovské skály obsahují velmi instruktivní stratigrafický profil zejména staropaleozoickým útvarem devonem a typické disharmonické zvrásnění.

NPP se rozkládá na ploše 11,5 ha v nadmořské výšce 196 až 270 metrů. Leží na katastrálním území obcí Hlubočepy a Malá Chuchle. Jako NPP byla vyhlášena v roce 1982. Jedná se o nejstarší geologickou rezervaci v České republice, když tehdejší majitel Maxmilián Herget převedl pro zajištění ochrany na Národní muzeum již v roce 1884 veškerá uživatelská práva.

Profil pod Barrandovem lze rozdělit na několik částí: zlíchovské vápence pod Barrandovským mostem, hranice dvorecko prokopské/zlíchovské vápence, dvorecko prokopské vápence u kapličky a radotínské vápence lochkovského souvrství na Barrandově skále.

Profil pod Barrandovem - zlíchovské vápence. Pod Barrandovským mostem je odkrytý vrstevní sled zlíchovských vápenců, které jsou zřetelně vrstevnaté, většinou jemnozrnné, bioklastické a mikritové, obsahují rohovce. Jejich mocnost je kolem 100 metrů. Paleontologicky jsou tyto vrstvy velmi chudé. Při laboratorním zpracování z nich však lze získat mikrofaunu, např. konodonty.

Profil pod Barrandovem - hranice dvorecko prokopské/zlíchovské vápence.   Stratigraficky významný odkryv, který byl v roce 1958 podle usnesení 1. sympozia o stratigrafii siluru a devonu stanoven jako původní stratotyp báze stupně zlíchovu. V levé části profilu jsou šedé deskovité dvorecko prokopské vápence s vložkami vápnitých břidlic a s nedokonale vyvinutými rohovci. Paleontologicky jsou velmi chudé. Patří k pražskému souvrství. Na ně ostře nasedají tmavě šedé bioklastické vápence zlíchovského souvrství s hojnými černými rohovci. Začínají 1,4 m mocným intervalem vrstevnatých vápenců se skluzovými texturami vzniklými v době devonské sedimentace na svažitém dně, kdy vrstvy ještě nebyly dostatečně zpevněné. Na tuto polohu ostře nasedá 8 m mocná lavice hruběji bioklastických vápenců a sedimentárních brekcií s množstvím různorodých úlomků zaoblených vápenců a zbytků mořské zvířeny. Tyto polohy se označují jako „korálový obzor od kapličky“. Zvětralé rozpadavé partie, tzv. bílé vrstvy, obsahují přes 250 druhů zkamenělin. Způsob zachování i uložení organických zbytků svědčí o tom, že jde o materiál transportovaný z různých částí korálového útesu, který se však nezachoval do dnešní doby.

Profil pod Barrandovem – kaplička. Ve starých lomech vystupují šedé lavicovité velmi jemnozrnné (mikritové) dvorecko prokopské vápence s hlíznatou texturou. Vrstvy se jednoduše sklánějí k severozápadu. Dosahují mocnosti přes 150 metrů. Paleontologicky jsou chudé, obsahují ichnofosílie – výplně chodbiček červů. V lomu u kapličky se nachází historicky cenná stavba - původní prachárna francouzských vojsk z roku 1742, později přeměněná v kapli. 

Profil pod Barrandovem - Barrandova skála. Barrandovu skálu budují intenzivně zvrásněné horniny nejnižšího devonu, lochkovského souvrství. Jsou to deskovité vápence s tenkými vrstvičkami vápnitých břidlic. Obsahují hojné nepravidelné shluky tmavých rohovců. Pozoruhodností Barrandovy skály je složité zvrásnění sedimentárních hornin vzniklé během hercynských horotvorných pochodů. Zvláště ve střední části odkryvu pod Barrandovou pamětní deskou jsou nejrůznější typy vrás, často zklikacených, překocených a různě deformovaných. Deformace vápenců na Barrandově skále je názorným příkladem disharmonického zvrásnění, ke kterému dochází v pražském okolí hlavně v deskovitých vápencích, které se svou snadnou vrásnitelností odlišují od okolních celků a při vyrovnávání tektonických tlaků působily jako plastičtější člen. Na Barrandově skále je pamětní deska Joachima Barranda. Umístili jí sem členové Přírodovědeckého sboru Národního muzea rok po Barrandově smrti, tedy v roce 1884. Odkryv Barrandovy skály je přirozený pouze ve svrchní části, jinak vznikl odlámáním skalnatého vltavského břehu při stavbě silnice francouzskými vojsky v roce 1742 a při stavbě železniční trati v roce 1862.

NPP Barrandovské skály má kromě geologického významu také význam botanický a zoologický. Především se na otevřených skalách vyskytují teplomilné skalní trávníky, které jsou ovšem ohroženy zarůstáním akátem a keři. Otevřené skalní plochy obývají reliktní teplomilní bezobratlí – plži, brouci, z motýlů například oba druhy otakárků, ostruháček kapinicový (Satyrium acaciae) a modrásek rozchodníkový (Scolitantides orion). Z pavouků je významný výskyt stepníka rudého (Eresus cinnaberinus).