Národní přírodní památka Na Špičáku

Nevelké území Velkého Špičáku tvoří zalesněný vápencový masiv uprostřed zemědělské krajiny mezi obcemi Písečná a Supíkovice.
Lokalita s výměrou 7,05 ha je chráněna od roku 1970, důvodem pro vyhlášení byly dobře vyvinuté povrchové i podpovrchové krasové jevy v šedých krystalických vápencích devonského stáří.

Jeskynní systém je tvořen soustavou horizontálních chodeb ve dvou úrovních. Chodby se srdčitým až vejčitým tvarem jsou ve zpřístupněných jeskyních světovým unikátem. Byly vymodelovány dlouhodobým působením podzemních jezer a následným prouděním tavných vod pevninského pleistocénního ledovce. Místy se rozšiřují do dómů s velmi chudou nebo zničenou krápníkovou výzdobou. Na skalnatém hřebeni Velkého Špičáku se vyskytují vrstevnaté a jamkovité škrapy.

V lesním porostu převládá buk lesní (Fagus sylvatica) s vtroušeným tisem červeným (Taxus baccata), který zde vytváří přirozenou stabilní populaci. Dalšími přimíšenými dřevinami jsou borovice lesní (Pinus syslvestris), modřín opadavý (Larix decidua), javor klen (Acer pseudoplatanus), javor mléč (Acer platanoides) a na vrcholových skalách i jalovec obecný (Juniperus communis).

V podrostu lesa bylo nalezeno více než 110 druhů vyšších rostlin, např. lilie zlatohlávek (Lilium martagon), okrotice bílá (Cephalanthera damasonium) nebo kruštík širolistý (Epipactis helleborine).

V jeskyni zimuje několik druhů letounů, nejpočetnější je vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), s nímž zde zimuje netopýr velký (Myotis myotis) a netopýr brvitý (Myotis emarginatus).

Podzemí masivu Velkého Špičáku představuje nejstarší písemně doložené jeskyně ve střední Evropě. První zmínka pochází již z roku 1430. Nejstarší epigrafické doklady na stěnách jeskyně jsou datovány do roku 1519. Jeskyně byla zpřístupněna již v letech 1884 – 1885, současné zpřístupnění je z roku 1955. Od roku 1994 má jeskyně jako první ve střední Evropě bezbariérový přístup.