Národní přírodní památka Rečkov

Národní přírodní památka Rečkov byla vyhlášena v roce 1949 na území o rozloze 3,45 ha k ochraně lokality popelivky sibiřské (Ligularia sibirica). Národní přírodní památka je součástí Evropsky významné lokality Rečkov, CZ0212020 – Rečkov.

Území se nachází ve Středočeském kraji mezi obcemi Velký Rečkov a Nová Ves u Bakova nad Jizerou. Nadmořská výška se pohybuje kolem 220 m. Geologické podloží je tvořeno křídovými vápnitými pískovci, na nichž se vyvinuly zvodnělé nivní sedimenty s převahou písčité složky. Převážná část území se nachází v nivě přirozeně meandrujícího toku Rokytky, která zde přirozeně meandruje a vytváří i více ramen, slepých či průtočných. Díky podmáčenému charakteru lokality se zde vyvinuly v půdním profilu organozemě, gleje a fluvizemě.

Území, v němž se nachází NPP, patří do okruhu tzv. pískovcových údolí s plochým dnem, které tvoří součást pískovcového fenoménu. Údolí kolem Rokytky se vyznačuje vyrovnanou spádovou křivkou a příčně i podélně velmi plochou, stále podmáčenou nivou s četnými přídatnými prameny, hojnou sedimentací slatinného či rašelinného materiálu, absencí klasických hlinitých povodňových hlín, které jsou nahrazeny mnohem písčitějším a méně úživným materiálem. Rokytka teče v rovině se zcela plochou nivou, která je proto silně zvodnělá, převažuje slatinná sedimentace. Slatina je někde jen mělká (0,3 m) a pod ní je písek nebo písčitá slatina. Druhým extrémem jsou místa s akumulací až 1,45 m slatinného subakvatického materiálu typu gyttja. Tento velmi pestrý profil mozaikuje v celé šíři nivy, bez ohledu na vzdálenost od potoka. Ukazuje to na bohaté meandrování nebo větvení toku se vznikem drobných stabilních tůněk či jen louží. Na levobřežním kraji nivy je zřetelné zvlhčení. Převládají zde povodňové hlíny, ale místy jsou opět akumulace slatiny nebo gyttji. Této kompozici odpovídá vegetace. Téměř celé území, s výjimkou okrajových částí, je mozaika mokřadních biotopů. Větší část území zaujímají mokřadní olšiny (Carici acutiformis – Alnetum), potoční vegetace podél Rokytky s potočnicí zkříženou (Nasturcium x sterile) či potočníkem vzpřímeným (Berula erecta) a prameništní vegetace s řeřišnicí hořkou (Cardamine amara). Bylinné patro olšin není druhově bohaté, nalezneme zde převážně vysoké ostřice (ostřice ostrá Carex acutiformis, ostřice štíhlá Carex gracilis, ostřice měchýřkatá Carex vesicaria), doplněné jen několika málo druhy krtičník stinný (Scrophularia umbrosa), přeslička bahenní (Equisetum palustre), smldník bahenní (Peucedanum palustre), kapradiník bažinný (Thelypteris palustris), šišák vroubkovaný (Scutellaria galericulata). Společenstva vysokých ostřic (Magnocaricion) se vyvinula v místech se stále stagnující vodou - hojně se vyskytuje ostřice trsnatá (Carex paniculata), vzácně ostřice odchylná (Carex appropinqua).Ve stromovém patře převažuje olše lepkavá, ale můžeme zde nalézt i výsadby olše šedé.

Nejcennější část území je slatinná louka s výskytem několika orchidejí prstnatcem májovým (Dactylorhiza majalis), kruštíkem bahenním (Epipactis palustris) či bradáčkem vejčitým (Listera ovata). Z dalších vzácných druhů zde nalezneme kozlík lékařský (Valeriana dioica), suchopýr širolistý (Eriophorum latifolium), masožravý druh rosnatku okrouhlolistou (Drosera rotundifolia), toliji bahenní (Parnassia palustris), sítinu uzlíkatou (Juncus subnodulosus) nebo drobnou kapradinku hadilku obecnou (Ophioglossum vulgatum). Nejvýznamnější rostlinou je zde popelivka sibiřská (Ligularia sibirica), vyskytuje se jak na slatinném bezlesí, tak ji nalezneme i v rozvolněné olšině či lemových společenstvech, řídkých rákosinách. Při větším zástinu tento druh zůstává sterilní. Druh kvete v pozdním létu, semena dozrávají v září.

Kromě výše uvedených druhů je zde zastoupeno i mnoho druhů ostřic, které jsou typické pro společenstva nízkých ostřic (Caricion davallianae), ostřice prosová (Carex panicea), ostřice šupinoplodá (Carex lepidocarpa), ostřice Davallova (Carex davalliana). Slatinná louka je nejvíce ohrožena šířením rákosu a olší, proto se pravidelně kosí.

Na Rečkově se vyskytuje silná populace drobného měkkýše vrkoče bažinného (Vertigo moulinsiana), kterého řadíme společně s popelivkou mezi glaciální relikty. Z dalších typických druhů bezobratlých slíďák Hygrolycosa rybrofascidata nebo plachetnatky Saaristoa abnormis a Taranuctus setosus. V mokřadních porostech se vyskytuje chřástal vodní (Ralus aquaticus), cvrčilka říční (Locustella fluviatilis).