Národní přírodní rezervace Hůrka u Hranic

Na pravém břehu průlomového údolí řeky Bečvy od vlakového nádraží v Teplicích nad Bečvou na sever po vlastní město Hranice leží NPR Hůrka u Hranic. Byla vyhlášena v roce 1952 na rozloze 37,45 ha k ochraně zdejší květeny, zvířeny a krasových jevů, zejména Hranické propasti, která je nejhlubší propastí České republiky (hloubka 289,5 m, stav 2008).
 
Území se rozprostírá na styku devonských vápenců, které tvoří jižní část rezervace, s kulmskými (spodnokarbonskými) břidlicemi, drobami a slepenci. Pestrému geologickému podkladu odpovídají i různá rostlinná společenstva, přičemž vápencová oblast je vegetačně mnohem bohatší. Je zde zachován zbytek původních porostů s přírodě blízkou druhovou skladbou dřevin a tomu odpovídajícím zastoupením keřového i bylinného patra. Kromě společenstev středoevropských habrových doubrav a bučin jsou zde i porosty jejichž skladba připomíná lesostepní až stepní společenstva xerotermních oblastí. Celkově bylo zatím identifikováno téměř 380 druhů vyšších rostlin a přes 130 druhů mechorostů. Stromové patro tvoří především habr obecný (Carpinus betulus), dub letní (Quercus robur), dub zimní (Quercus petraea), lípa srdčitá (Tilia cordata), javory (Acer sp.) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), místy se vyskytují buk lesní (Fagus sylvatica), jedle bělokorá (Abies alba) a borovice lesní (Pinus sylvestris). Cizím prvkem je zde borovice vejmutovka (Pinus strobus), trnovník akát (Robinia pseudacacia) i smrk ztepilý (Picea abies). Z méně běžných druhů rostlin lze v části na vápencovém podkladu uvést prvosenku vyšší (Primula elatior), hvězdnatec zubatý (Hacquetia epipactis), okrotici bílou (Cephalanthera damasonium) a lilii zlatohlávek (Lilium martagon). Na dně suché části propasti se zachoval jako vzácný relikt jelení jazyk celolistý (Phyllitis scolopendrium). Ze vzácnějších mechorostů tu roste například pározub zprohýbaný (Didymodon sinuosus), trněnka proužkovaná (Eurhynchium striatulum) či krondlovka tupolistá (Fissidens arnoldii), která má v propasti jedinou lokalitu na Moravě.
 
Propast a její okolí jsou nejzajímavější i ze zoologického hlediska. Ve zdánlivě mrtvé vodě jezera bylo zjištěno přes 20 druhů organismů. Všechny nalezené druhy zachovávají odpovídající stratifikaci ve vodním sloupci, kdy na povrchu jsou zástupci taxonů vod různého typu s převahou zvířeny pramenů. V hlubších vrstvách jsou pak jen živočichové podzemních krasových vod z řad drobných korýšů (Crustacea) např klanonožec plazivka pramenná (Bryocamptus typhlops), blešivec tatranský (Niphargus tatrensis), buchanka jeskynní (Acanthocyclops venustus), které lze považovat za málo běžné druhy naší fauny. Z propasti pochází i první nález štírka Chthonius heterodactylus v ČR. Tento karpatský endemit byl později nalezen i v jiných částech NPR. Ale zřejmě nejvýznamnějším nálezem posledních let je objevení drabčíka Atheta spelaea vzácného prvku středoevropské jeskynní fauny poprvé v ČR a navíc na nejsevernější lokalitě areálu rozšíření. Tento malý brouk vyhledává netopýří guáno a jiné organické zbytky, na kterých loví drobné bezobratlé živočichy v jeskyni Rotunda suchá. Do ní vede pro člověka cesta jen ponorem do hlubin jezírka, takže je dostupná pouze speleopotápěčům, ale netopýři do ní pronikají puklinou ve skalní stěně propasti. V Rotundě suché sídlí unikátní letní kolonie netopýrů velkých (Myotis myotis) a zejména ve vegetační sezóně využívá prostor propasti jako loviště nejméně dalších 13 druhů letounů (Chiroptera). V skalních stěnách také hnízdí kavka obecná (Corvus monedula) a poštolka obecná (Falco tinnunculus).
 
Hranická propast stejně jako Zbrašovské aragonitové jeskyně vznikla hydrotermálním krasověním, tzn. rozleptáváním vápenců teplými kyselkami vystupujícími z nitra masivu po puklinách směrem k povrchu.

Na vrcholu kopce se naskytne impozantní pohled do hlubiny sevřené kolmými skalními stěnami. Viditelná „suchá“ část propasti hluboká 69,5 m pokračuje pod hladinou jezírka obrovskými prostorami zatopenými kyselkou, jejího dna se však stále nepodařilo dosáhnout. Lidé se zatím dostali do hloubky 181 metrů, a to polský potápěč Krzysztof Starnawski v r. 2000. Sondou spuštěnou potápěči v roce 2006 bylo dosaženo 220 m, celková dosud zjištěná hloubka propasti tedy činí  289,5 m. Mocnost zdejších devonských vápenců (až 1000 m) a hydrotermální geneze propasti, kdy krasovění probíhá směrem zezdola vzhůru, však naznačují daleko větší možnosti.

Propast je od nepaměti opředena lidovými pověstmi přikládajícími její vznik nadpřirozeným silám. První písemný záznam pochází z roku 1580 od Tomáše Jordána z Klausenburgu, který ji podrobně popsal v „Knize o vodách hojitelných neb teplicech moravských“. Jan Amos Komenský ji zakreslil v podobě rozeklaného kopečku s nápisem Propast na své Mapě Moravy z r. 1627, a tak se stala také prvním krasovým jevem v ČR zachyceným do mapy. K jejímu široce otevřenému jícnu Vás dovede naučná stezka od železniční stanice Teplice n.B., případně v opačném směru od autokempu v Hranicích, vybudovaná v r. 1998.
 
Polom, který tu vznikl prudkým poryvem větru v létě 2008 skýtá jedinečnou možnost sledování vývoje přirozené obnovy lesa a s tím spojeného oživení.