Národní přírodní rezervace Libický luh

Národní přírodní rezervace Libický luh byla zřízena v roce 1985 na území o rozloze 410 ha k ochraně největšího komplexu úvalového lužního lesa v Čechách s řadou přirozených lesních společenstev, vyvinutých v závislosti na hloubce hladiny podzemní vody a periodicitě záplav, s tekoucí i stojatou vodou četných tůní v různém stupni zazemňovacího procesu, od otevřené vodní hladiny po mokřadní olšiny, a s druhově bohatými hygrofilními a mezofilními polabskými loukami. Národní přírodní rezervace je součástí Evropsky významné lokality Libické luhy.

Území najdeme ve Středočeském kraji, u obce Velký Osek, v ploché nivě na pravém břehu Labe. Nadmořská výška se pohybuje okolo 190 m. Geologickým podložím jsou štěrkopísky uložené na křídových slínovcích. Půdy jsou tvořeny mocnými fluvizeměmi a výplněmi mrtvých labských ramen. Původní pohyblivý tok Labe po sobě zanechal četné tůně a slepá ramena, včetně Starého Labe – labského meandru odstaveného při úpravách toku v druhé polovině 19. století. Mimo to rezervací protéká říčka Bačovka. Libický luh leží v teplé klimatické oblasti.

Naprostou většinu území zaujímají lesní porosty charakteru tvrdého luhu, na sušších místech dubohabřiny. Maloplošně jsou přítomny měkké luhy a mokřadní olšiny. Kromě lesů víceméně přirozeného charakteru s bohatší druhovou, věkovou a prostorovou strukturou a s vyšším podílem rozpadajících se a odumřelých stromů, zaujímají významnou plochu i jednodruhové stejnověké porosty zejména dubu letního (Quercus robur). Na řadě míst jsou přimíšeny geograficky a stanovištně nepůvodní dřeviny; trnovník akát (Robinia pseudoacacia), smrk ztepilý (Picea abies), dub červený (Quercus rubra), hybridní topoly. Někde tyto dřeviny tvoří i samostatné porostní skupiny. Z typických lužních dřevin zde najdeme jilmy (Ulmus laevis, U. minor), většinou ale pouze v nižším etážích, zcela ojediněle pak topol černý (Populus nigra). Na topoly, a to i nepůvodní, má silnou vazbu kruštík polabský (Epipactis albensis), který tu má několik desítek mikrolokalit. Roste zde i kruštík nachový (Epipactis purpurea). V olšinách můžeme vzácně nalézt pryskyřník velký (Ranunculus lingua) a bazanovec kytkokvětý (Naumburgia thyrsiflora). Významnou složkou těchto společenstev je xylofágní hmyz, vyvíjející se v odumřelém a rozpadajícím se dřevě. Za všechny lze jmenovat lesáka rumělkového (Cucujus cinnaberinus), páchníka hnědého (Osmoderma eremita) nebo roháče obecného (Lucanus cervus). Území bylo v minulosti významnou lokalitou i pro motýly. Vymizení nejvzácnějších druhů jasoně dymnivkového (Parnassius mnemosyne) a hnědáska osikového (Euphydryas maturna) v 90. letech 20. století pravděpodobně souvisí s převodem na hospodářský tvar vysokého lesa. Stinné lesy naopak pro hnízdění vyhovují čápu černému (Ciconia nigra).

Dalším prvkem významným z hlediska biodiverzity území jsou tůně a slepá ramena. V jarním období můžeme v řadě z nich pozorovat žábronožku sněžní (Siphonophanes grubii) a listonoha jarního (Lepidurus apus). Zajímavé vodní rostliny najdeme především v hlubších a osluněných tůních. K nejvzácnějším patří lekníny; bělostný i bílý (Nymphaea candida, N. alba). V mělčích tůních můžeme vidět žebratku bahenní (Hottonia palustris). V rákosinách se zřídka vyskytuje ožanka čpavá (Teucrium scordium).

Roztroušeně narazíme v Libickém luhu na louky různého typu, od ostřicových porostů po mezofilní ovsíkové louky. Vzácněji se vyskytují louky psárkové, ojediněle pak kontinentální zaplavované louky, pro něž jsou typické vzácné byliny, jako například hrachor bahenní (Lathyrus palustris), žluťucha žlutá (Thalictrum flavum) nebo jarva žilnatá (Cnidium venosum).

Na dnešním stavu území se podepsala především regulace řeky Labe. Napřímením a zahloubením koryta přestal působit živel vodního toku, který byl zdrojem pravidelné tvorby a obnovy tůní, a tím maximální pestrosti stanovišť. Část sedimentů odtěžených při regulaci toku byla navíc uložena na území Libického luhu. Ještě na přelomu 19. a 20. století měl Libický luh spíše charakter měkkého luhu; převládali vrby, olše a topoly. V této době došlo k rozsáhlým výsadbám dubu, které daly základ současné podobě většiny lesních porostů. Vegetace řady tůní byla silně poškozena necitlivým rybářským hospodařením - vysazovaním býložravých druhů ryb a někde i chovem polodivokých kachen. Část luk byla v minulosti rozoorána, některé byly opuštěny, obojí mělo za následek postupnou degradaci. Po severním okraji rezervace vede dálnice D11.