Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizery

Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizery byla zřízena roku 1960 k ochraně unikátního území na horním toku řeky Jizery. Jizera, která zde protéká mělkou širokou pánví s průměrnou nadmořskou výškou 850 metrů, zde tvoří státní hranici mezi Českou republikou a Polskem a zároveň je osou území, které požívá nejvyššího stupně ochrany v obou státech. NPR na české straně zaujímá celkem 189,11 ha ve dvou segmentech Velká Jizerská louka a V Močálech, propojených ochranným pásmem o rozloze 120,49 ha. Předmětem ochrany je lidskou činností málo dotčený komplex ekosystémů tvořený živými vrchovišti, rozsáhlými porosty borovice kleče, podmáčenými smrčinami, rašelinnými loukami a společenstvy štěrkopískových náplavů bohatě meandrující Jizery. Tvar chráněného území je výrazně protáhlý, v některých místech dosahuje jeho šíře pouze několik desítek metrů, celková délka se ovšem blíží jedenácti kilometrům. Zaujímá tak údolí od pramenného území Jizery na úbočí Smrku až do blízkosti hory Bukovec nedaleko osady Jizerka.

Pánev horního toku řeky Jizery je klimaticky extrémní lokalitou. Vyznačuje se velmi vysokými srážkami (roční úhrn cca 1600 mm) i sněhovou pokrývkou a mrazy nezřídka klesajícími pod -30°C. Geologicky je území podmíněno mocnými náplavy řeky Jizery, které jsou holocenního stáří. Jsou tvořeny jednak zvětralinami výrazně porfyrického středně zrnitého granodioritu krkonošsko-jizerského masivu, dále pak svory, svorovými rulami a kvarcity transportovanými z Vysokého Jizerského hřbetu. Převážná část území je pokryta organozeměmi včetně živých rašelinišť, mocnost rašeliny přesahuje na řadě míst 3 metry. Tok Jizery v minimálním spádu vytváří bohaté meandry s odstavenými rameny a modeluje štěrkové podloží do mohutných lavic a jesepů.

Veškeré pozemky v chráněném území jsou pozemky lesními, je zde ovšem evidováno více než 100 ploch přirozeného bezlesí. Podstatnou část rezervace zaujímají rašelinné a podmáčené smrčiny s horní etáží místy v pokročilém stadiu rozpadu. Bohaté přirozené zmlazení však zajišťuje přiměřenou obnovu těchto, s největší pravděpodobností původních, smrčin. Kromě vtroušeného jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia) se na volných plochách a při jejich okrajích uplatňuje bříza karpatská (Betula carpatica). Přibližně 40 ha zaujímají porosty borovice kleče, nejrozsáhlejší v Jizerských horách. Zcela mimořádný je výskyt jalovce obecného nízkého(Juniperus communis subsp. alpina), jehož porosty na Velké Jizerské louce nemají v ČR obdoby.

Kromě běžných lesních druhů rostlin se v NPR vyskytuje zejména unikátní květena vázaná na rašeliniště a podmáčené horské louky. Za zmínku stojí například kýchavice bílá Lobelova (Veratrum album subsp. lobelianum), prha arnika (Arnica montana), koprník štětinolistý (Meum athamanticum), hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), všivec ladní (Pedicularis sylvatica) nebo suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum) či úzkolistý (E. angustifolium), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), kyhanka sivolistá (Andrmeda polifolia), klikva bahenní (Oxycoccus palustris), šicha černá (Empetrum nigrum), ostřice chudokvětá (Carex pauciflora), vlochyně (Vaccinium uliginosum). Zajímavý je i výskyt rosnatky prostřední (Drosera intermedia) a břízy zakrslé (Betula nana), potvrzený však pouze na polské straně řeky.

Také zvířena zasluhuje pozornosti. Na rašeliništích žije reliktní fauna s řadou tyrfofilních nebo tyrfobiontních druhů bezobratlých živočichů, zejména brouků, pavouků, motýlů nebo vážek. Na volných plochách hnízdí bekasina otavní (Capella galinago), v klečových porostech pak třeba hýl rudý (Carpodacus eryrthrinus) nebo čečetka zimní (Carduelis flammea). V posledních letech zde bylo zaznamenáno hnízdění jeřábů popelavých (Grus grus) a ve velmi nedávné době i tetřeva hlušce (Tetrao urogallus), který ovšem již s největší pravděpodobností vymizel. Otevřené plochy písečných náplavů jsou domovem velkého pavouka slíďáka popelavého (Arctosa cinerea), který v ČR přežívá pouze na třech lokalitách. Na písčitých ostrůvcích a jesepech hnízdí kulík říční (Charadrius dubius) a ojediněle i pisík obecný (Actitis hypoleuca).

Lesnická péče o území spočívá v podpoře původních populací dřevin a ochraně jejich genofondu.. Důraz je kladen na přirozenou obnovu porostů. Na podstatné části území je dnes prakticky uplatňován bezzásahový režim, přibližně 100 hektarů je navrhováno k formálnímu ponechání samovolnému vývoji.

Velká Jizerská louka je dnes územím takřka bez přítomnosti člověka. Donedávna však na polské straně hranice stála obec Velká Jizera (Gross Iser). V poreformačním období po Bílé hoře byla česko – slezská hranice zároveň hranicí náboženskou a při tvrdé rekatolizaci se toto opuštěné území stalo útočištěm pro několik německy mluvících uprchlíků z českých zemí. Osada i ve zdejších extrémně tvrdých podmínkách prosperovala a v první polovině dvacátého století čítala více než čtyři desítky usedlostí. Konec druhé světové války však znamenal také konec Velké Jizery. Obyvatelé byli odsunuti do Německa a domy na hraniční čáře byly v letech 1953-56 zbourány polskou armádou. Do dneška zde mezi zarůstajícími pozůstatky základů zůstal pouze objekt nové školy, který je využíván jako turistická chata.

Území NPR není přístupné pro veřejnost, protože tudy nevedou žádné turisticky značené trasy a jizerské močály jsou prakticky neprostupné. Návštěva polské strany je však možná a nabídne turistům dostatek poučení a podnětů. Na soutoku Jizery s Jizerkou a na vrcholu Smrku jsou turistické hraniční přechody pro pěší a lyžaře.