Národní přírodní rezervace Velký Špičák

Do chráněného území, které bylo vyhlášeno v roce 1964, patří listnaté a smíšené lesní porosty na hřbetu s vrcholy Velký Špičák - 733 m n. m. a Velké Javoří - 679 m n. m., asi 3 km severovýchodně od Třeště. Území leží v k. ú. Třešť, na ploše 46,08 ha a v nadmořské výšce 650–733 m.

Předmětem ochrany je rozsáhlý komplex přírodě blízkých jedlových bučin a javořin se zastoupením smrku ve vrcholové partii masivu Špičáku. Jedná se o reprezentativní ukázku původních druhově pestrých lesních společenstev Českomoravské vrchoviny.

V podloží se nacházejí metamorfované horniny moldanubika. Hřbetovou partii Velkého Špičáku a Velkého Javoří tvoří cordierit-biotitická pararula, která na obou svazích přechází v cordierit-biotitický migmatit. Relativně pozvolný hřbet mezi oběma vrchy se ve vrcholové partii Velkého Špičáku mění ve velmi členitý terén s vystupujícími mrazovými sruby, s množstvím kryoplanačních teras a menšími kamennými moři. V závislosti na lokálních podmínkách se na půdotvorném substrátu vytvořily různě hluboké kambizemě kyselé. Na sutích ve vrcholové partii Velkého Špičáku lze nalézt kambizemě se zvýšeným obsahem humusu. V okolí nevelkých pramenišť při jihozápadním okraji území se vyvinuly kambizemě oglejené. Půdy jsou většinou hlinité až jílovitohlinité, s relativně vysokým obsahem přístupného dusíku, bez karbonátů. Po většinu roku je půdní profil v příznivém čerstvě vlhkém stavu.

Vegetační kryt je tvořen velmi zachovalými přírodě blízkými lesními společenstvy, převážně z rámce svazu Fagion, podsvazu Eu-Fagenion. Jedlové bučiny na mírných svazích mezi oběma kótami lze přiřadit k asociaci Dentario enneaphylli-Fagetum, místy se vyskytují porosty asociace Festuco altissimae-Fagetum. Suťové javořiny v okolí vrcholu Velkého Špičáku odpovídají suťovým lesům svazu Tilio-Acerion, asociaci Lunario-Aceretum. Porosty s převahou jasanu a s pozoruhodným bylinným patrem na severovýchodním a východním úbočí Velkého Špičáku lze rovněž zařadit do širšího rámce svazu Tilio-Acerion. Z charakteristických a ohrožených rostlinných druhů se v území vyskytují sněženka podsněžník (Galanthus nivalis), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), česnek medvědí (Allium ursinum), dymnivka bobovitá (Corydalis intermedia), sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), pižmovka mošusová (Adoxa moschatellina), křivatec žlutý (Gagea lutea), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), kyčelnice cibulkonosná (D. bulbifera), strdivka jednokvětá (Melica uniflora), ječmenka lesní (Hordelymus europaeus), sveřep Benekenův (Bromus benekenii) a řada dalších. Druhová skladba dřevin je poměrně pestrá, z ochranářsky významných druhů lze uvést jedli bělokorou (Abies alba) a ustupující jilm drsný (Ulmus glabra). Zajímavý je výskyt dubu letního (Quercus robur) a habru obecného (Carpinus betulus), přirozenost jejich výskytu však může být předmětem pochybností. Území hostí mimo jiné i velmi pozoruhodnou mykoflóru, vyskytuje se zde řada vzácných dřevokazných hub. Namátkou lze jmenovat např. pórnatku tlustou (Amyloporia crassa), outkovečku bukovou (Antrodiella faginea), outkovečku cizopasnou (A. parasitica), pórnatku třásnitou (Junghuhnia separabilima) a některé další.

Dosavadní průzkum bezobratlých byl zaměřen především na epigeickou faunu a faunu motýlů. Z fauny epigeonu byla zpracována fauna pavouků, mezi kterými výrazně převládala reliktní složka (z reliktů I. řádu byli nalezeni Saloca diceros a Asthenargus perforatus) a fauna suchozemských stejnonožců, stonožek, mnohonožek a žížal. K nejdůležitějším nálezům patří žížala Dendrobaena vejdovskyi a mnohonožka Leptoiulus marcomannius. V druhově bohaté fauně motýlů převládá synuzie druhů přirozeného jedlobukového lesa středních a vyšších poloh (Apamea illyria, Acasis viretata, Nothocasis sertata). Velmi zajímavá je synuzie motýlů sousedního dubového porostu, která druhovou diverzitu chráněného území značně ovlivňuje a jejíž zásluhou je možné v chráněném území zastihnout teplomilné druhy prvního až druhého vegetačního stupně (Eupithecia abbreviata, Drymonia ruficornis, Harpyia milhauseri). Z nápadných druhů motýlů se zde ve velmi početné populaci vyskytuje martináč bukový (Aglia tau). Ve fauně obratlovců převládají typické druhy listnatého lesa. Z ptáků jsou bohatě zastoupeny druhy hnízdící ve stromových dutinách. Hnízdí zde holub doupňák (Columba oenas), žluna šedá (Picus canus), strakapoud prostřední (Dendrocopos medius), lejsek malý (Ficedula parva), budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix), dlask tlustozobý (Coccothraustes coccothraustes) a další. Pravidelně hnízdí výr velký (Bubo bubo), krkavec velký (Corvus corax) a sluka lesní (Scolopax rusticola), vzácně i čáp černý (Ciconia nigra). Kromě ptáků byli opakovaně sledováni drobní savci, celkem bylo dosud zaznamenáno pět druhů, z nichž dominuje myšice lesní (Apodemus flavicollis) a norník rudý (Clethrionomys glareolus).

Většina území je pokryta vzrostlou bukovou kmenovinou s podílem smrku, jedle, javoru klenu, javoru mléče, jasanu ztepilého a jilmu horského o stáří asi 150 let. Dle habitu dospělých buků je velmi pravděpodobné, že vyrůstaly v porostu s vysokým zakmeněním, ve kterém byla později místy provedena prosvětlující clonná seč. V území bohatě zmlazuje buk a místy i jasan, semenáče ostatních druhů dřevin jsou silně poškozovány zvěří. Na východním okraji území se nachází mladší smíšený porost, vzniklý spontánním zalesněním oplocených holosečí ve třicátých letech. Od roku 1995 je v území prováděna aktivní podpora populace jedle bělokoré a jilmu drsného. Výsadba autochtonního materiálu a přirozené zmlazení jsou zajišťovány malými individuálními oplocenkami. Jinak jsou porosty ponechány přirozenému vývoji.

Vrchol Velkého Špičáku je chráněným územím geodetického bodu. Území je monitorovací plochou, pravidelně je prováděn odchyt epigeonu a fytocenologické snímkování trvalých ploch. Chráněné území je veřejnosti přístupné po turisticky značených stezkách.