Národní přírodní rezervace Větrušické rokle

Národní přírodní rezervace Větrušické rokle byla vyhlášena v roce 1969. Chráněné území se rozléhá na údolním svahu pravého břehu Vltavy a jeho rozloha činí 24,72 ha. Hlavním motivem ochrany jsou teplomilná společenstva skalních stepí a lesostepí.

Skalní stěny jsou tvořeny několika druhy hornin. Převažuje tmavý spilit, původem ze starohor (algonkium – přibližně 600 milionů let př.n.l.). Tato hornina tvoří většinu skalních výchozů a hrubou, ostrohrannou suť. Pukliny skal jsou v některých místech druhotně vyplněny vápencem. V jižní části rezervace jsou zastoupeny kyselejší algonkické břidlice a silicity. Sility se spolu s dalšími horninami východním směrem noří pod druhohorní usazeniny (sedimenty křídy).

Údolí bylo od starohor do dnešní doby modelováno erozní činností vody. Za poslední milion let kleslo dno Vltavy přibližně o 100 m, což je rozdíl mezi někdejší výškou Vltavy (288 m n.m. – Velký vrch) a dnešní výškou hladiny (cca 180 mn.m.).

Větrušické rokle jsou bohatou lokalitou významných druhů petrofytní a xerotermní vegetace (tzn. teplomilných skalních rostlin). Druhy, které zde můžeme nalézt, se v České republice vyskytují vzácně. Z rostlin chráněných podle vyhlášky MŽP č. 395/1992 Sb. zde roste např. tařice horská (Alyssum montanum), tařice skalní (Aurinia saxatilis), bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), zlatovlásek obecný (Linosyris vulgaris), třemdava bílá (Dictamnus albus), koniklec luční (Pulsatilla pratensis) či kavyl Ivanův nebo sličný (Stipa joannis, S. pulcherrima). Vyskytují se zde také v nepočetných populacích velice vzácné a kriticky ohrožené druhy rohatec růžkatý (Glaucium corniculatum), záraza šupinatá (Orobanche loricata) a záraza písečná (Phelipanche arenaria).

Průzkumy dokládají celou řadu bezobratlých živočichů včetně vzácných měkkýšů zrnovek (Pupilla sterri a P. triplicata). Z dalších druhů lze jmenovat např. chráněného motýla otakárka ovocného (Papilio podalirium) nebo mravence lesního a trávního (Formica rufa, F. fusca).

Obratlovci jsou tu mj. reprezentováni i plazy. Významnými druhy jsou ještěrka zelená (Lacerta viridis) a užovka hladká (Coronella austriaca). Populace ještěrky zelené je velmi slabá, jedná se o několik malých populací roztroušených po celé rezervaci, nejčastěji je pozorována na stezce podél Vltavy a v jejím blízkém okolí. Savci se představují většinou běžnějšími druhy, např. myšicí křovinnou (Apodemus sylvaticus), rejskem malým (Sorex minutus) nebo veverkou obecnou (Sciurus vulgaris). Mezi druhy vyskytující se pouze ojediněle patří např. plšík lískový (Muscardinus avellanarius). Z ptáků zde hnízdí např. datel černý (Dryocopus martius), žluna zelená (Picus viridis), kukačka obecná (Cuculus canorus) či sedmihlásek hajní (Hippolais icterina). Za zmínku stojí hnízdění výra velkého (Bubo bubo) nebo někdejší přítomnost lelka lesního (Caprimulgus europaeus).

Mezi roky 1979 až 2004 byly v prostoru rezervace, jeho ochranném pásmu nebo v bezprostřední blízkosti pozorovány některé zajímavé druhy. Nejsou pravidelnou součástí zdejších biocenóz, stojí však za zmínku pro svou celkovou nebo regionální vzácnost, protože jsou zvláště chráněny nebo jsou zde zcela neobvyklé. Z více druhů uvádíme např. volavku bílou (Egretta alba) v březnu r. 1987 – v ochranném pásmu NPR na pravém břehu Vltavy, bobra evropského (Castor fiber) – v červenci 2002 také v ochranném pásmu NPR na pravém břehu i ve vodě, sokola stěhovavého (Falco peregrinus) 22. června 2004 nebo losa evropského (Alces alces) v březnu 1980 při východní hranici NPR.

Větrušické rokle byly v minulosti využívány k pastvě, což podporovalo druhovou pestrost výslunných stanovišť. V horních partiích byly založeny višňové sady. V první polovině 20. stol. bylo území nevhodně zalesněno akátem a borovicí černou. Přítomností těchto dřevin trpí rezervace až dodnes. Ohrožována je mj. i splachy ze zemědělských ploch při horních hranách skal, pevnými odpady a imisemi z průmyslových podniků. Značné je nebezpečí požárů.