Národní přírodní rezervace Vůznice

Chráněné území bylo vyhlášeno v roce 1984 na ploše 231,22 ha. Jedná se o hluboké údolí potoka Vůznice na levém břehu Berounky v rozsáhlém komplexu různých lesních typů a společenstev, charakteristických pro pahorkatiny. Nejnižší nadmořská výška činí 250 m a nejvyšší 410 m.

Geologické podloží je tvořeno horninami neoproterozoika, převážně jemně, středně až hrubozrnnými drobami a jílovitými břidlicemi s tělesy buližníků. Z hornin paleozoika byla zjištěna jen žíla žulového porfyru. Na stráních a úpatích jsou kvartérní svahoviny. Četné jsou mrazové sruby, skalní výchozy a strmé svahy nad hluboce zaříznutým údolím. Na úpatích skalních výchozů jsou nahromaděné sutě. Niva potoka je částečně pozměněná, neboť zde byly vybudovány rybí sádky s přívodními kanály a zásobní přehradou. Půdy tvoří mozaika přechodných typů, oligotrofních a mezotrofních kambizemí, rankerů až litozemí, v zamokřených místech oglejených.

Rezervace představuje kompletní soubor lesních ekosystémů typických pro středoevropskou pahorkatinu. V údolí rostou ptačincové olšiny (Stellario-Alnetum glutinosae) s měsíčnicí vytrvalou (Lunaria rediviva) a jaseniny (Pruno-Fraxinetum), přecházející na mírných svazích v druhově pestré habrové doubravy (Melampyro nemorosi-Carpinetum), v dubnu s koberci dymnivek a řadou teplomilnějších druhů, např. s ptačincem velkokvětým (Stellaria holostea), jaterníkem trojlaločným (Hepatica nobilis) a zapalicí žluťucholistou (Isopyrum thalictroides). Tyto porosty pak přecházejí na strmějších svazích do habrových javořin (Aceri-Carpinetum) zpevňujících pohyblivé sutě. Na plošinách a mírných svazích rostou subxerofilní mochnové doubravy (Potentillo albae-Quercetum) a na skalních výchozech smolničkové doubravy (Viscario-Quercetum). Na suchých plošinách a mírných svazích se hojně vyskytují bikové doubravy (Luzulo albidae-Quercetum). V bylinném patře nalézáme metličku křivolakou (Avenella flexuosa), kostřavu ovčí (Festuca ovina), biku bělavou (Luzula luzuloides) a další. Zakrslé doubravy na hřbetech doprovází pavinec modrý (Jasione montana) a jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella). Nad údolím Pinvičky se nachází zbytek reliktního boru s xerofilními druhy společenstva Hieracio pallidi-Pinetum s tařicí skalní (Aurinia saxatilis). Ojediněle se v území vyskytují kulturní porosty borovice lesní (Pinus sylvestris) a smrku ztepilého (Picea abies). Na několika místech se uplatňují prameništní společenstva s mokrýšem střídavolistým (Cardamino-Chrysosplenietum alternifolii). Botanický výzkum zde identifikoval přes 450 druhů cévnatých rostlin, z nichž 14 je zvláště chráněných. Patří k nim např. bledule jarní (Leucojum vernum), oměj vlčí mor (Aconitum vulparia), okrotice dlouholistá (Cephalanthera densifolia), třemdava bílá (Dictamnus albus), kruštík modrofialový (Epipactis purpurata) nebo měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva). V bylinném patře humózních lesů je na jaře častá dymnivka dutá (Corydalis cava). Výskyt hub je velmi hojný, zejména hub rostoucích na dřevě, jako je např. ohnivec rakouský (Sarcoscypha austriaca) s nápadně červenými mističkovitými plodnicemi.

Také fauna je v rezervaci druhově velmi pestrá, což je dáno celou škálou biotopů. Z měkkýšů zde žije např. plž Perforatella bidentata a závornatka Bulgarica nitidosa, vyskytující se na celém světě pouze na Křivoklátsku a v Českém krasu. Z vodních druhů byl zjištěn např. okružák Anisus leucostoma nebo hrachovka Pisidium nitidum. Arachnofauna je zastoupena množstvím teplomilných druhů, ve vlhkých lesích se však vyskytuje řada druhů chladnomilných, jako např. plachetnatka Helophora insignis nebo stínomil Cybaeus angustiarum. Mezi mnoha druhy motýlů lze zahlédnout bělopáska topolového (Limenitis populi), hnědáska květelového (Melitaea didyma) nebo přástevníka kostivalového (Euplagia quadripunctaria). Ještě v 50. létech minulého století zde žil jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne), dnes již vyhynulý. Významné druhy jsou zastoupeny také mezi fytofágními brouky. Např. mandelinka Chrysolina rufa staphylaeoides, nosatci Apion opeticum či Trachodes hispidus, kontinuální trvání lesa dokládající Acalles camelus a A. commutatus atd. Z druhů vázaných na zetlelé listí a dřevo zde žijí drobní broučci z čeledí Pselaphidae a Scydmaenidae. Z význačných střevlíkovitých byl zjištěn Trechus rubens a Dromius angustus. Nechybí zde mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), čolek horský (Triturus alpestris), nebo kuňka žlutobřichá (Bombina variegata). Z plazů zde žije např. užovka hladká (Coronella austriaca). Ptačí fauna je velmi početná, hnízdí tu např. čáp černý (Ciconia nigra), ledňáček říční (Alcedo atthis), volavka popelavá (Ardea cinerea), žluna zelená (Picus viridis) i šedá (P. canus), lejskové a mnoho dalších druhů. V toku Vůznice žije střevle potoční (Phoxinus phoxinus), vranka obecná (Cottus gobio), pstruh potoční (Salmo trutta) i nepůvodní druhy, jako pozůstatek rybích sádek. Z mnoha druhů savců lze zmínit např. plcha velkého (Glis glis) a netopýra menšího (Myotis alcathoe), v ČR nově objevený druh známý z jižní Moravy a Křivoklátska..
Smyslem ochranářské činnosti je obnova přirozené skladby a struktury lesních porostů. Většina ploch je ponechána samovolnému vývoji. V posledních desetiletích nejlépe zmlazují habr a jasan, naopak přirozené obnově jedle, javorů, dubu i buku brání vysoké stavy spárkaté zvěře. V suchých letech se objevují pravidelně žíry píďalek, obaleče dubového (Tortrix viridana) a bekyně velkohlavé (Lymantria dispar) na dubu, kůrovců na smrku a lýkohubů a smoláků na borovici. Údolní louky zarůstají náletem a ruderálními druhy, čemuž je na nejcennějších lokalitách bráněno pravidelným kosením.

Údolím Vůznice procházela ve středověku významná stezka, což dokládá zřícenina hradu Jenčova na severním konci rezervace. To je také jediné veřejně přístupné místo chráněného území, kam vede turistická stezka.