Národní přírodní rezervace Žákova hora

Lesní komplex Žákovy hory se nachází asi 1,5 km severovýchodně od obce Cikháj, na ploše 38,10 ha a v nadmořské výšce 726–810 m (v k. ú. Cikháj). Tento výjimečně zachovalý, již od roku 1933 chráněný segment přirozených pralesovitých lesních společenstev bohatších stanovišť vyšších poloh Žďárských vrchů je biotopem řady organismů, které již z okolních, převážně smrkových porostů vymizely, a je důležitým objektem vědeckého výzkumu zákonitostí vývoje lesa.

Mírně zvlněné svahy převážně jihozápadní expozice s částí plochého návrší hřbetu Žákovy hory v Devítiskalské vrchovině jsou budovány migmatity a dvojslídými rulami svrateckého krystalinika s vložkami amfibolicko-biotitických rul a amfibolitů. Na svahových zvětralinách jsou vytvořeny mezotrofní kambizemě přecházející ve vrcholové části s pomístnými balvanitými pokryvy v oligotrofní kambizemní podzoly. V okolí ojedinělých pramenišť a zamokřených úpadů jsou zastoupeny gleje a pseudogleje.

Lesní společenstva území náleží ke květnatým bučinám podsvazku Eu-Fagenion, asociací Dentario enneaphylli-Fagetum a Festuco altissimae-Fagetum. Na humusem obohacených suťových fragmentech k nim přistupují prvky svazu Tilio-Acerion, zpravidla v návaznosti na ojedinělá prameniště svazu Cardaminion amarae. Na minerálně chudém podkladu na temeni Žákovy hory zasahují do území acidofilní smrkové bučiny blízké asociaci Calamagrostio villosae-Fagetum. V dřevinné skladbě převládá buk lesní (Fagus sylvatica), přimísen je javor klen (Acer pseudoplatanus) a javor mléč (A. platanoides), místy smrk ztepilý (Picea abies) a ojediněle jsou vtroušeny ještě olše lepkavá (Alnus glutinosa), jilm drsný (Ulmus glabra), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Jedle bělokorá (Abies alba), jedna z hlavních přirozených dřevin pralesa, již z nynější porostní skladby vymizela a objevuje se jen v mladších porostních skupinách v později rozšířené části rezervace. Zjara v bylinném podrostu rozkvétají význačné druhy jedlobučin, které již z okolních smrkových lesů vymizely, jako jsou kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), k. cibulkonosná (D. bulbifera), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), svízel vonný (Galium odoratum), dymnivka dutá (Corydalis cava), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia) a samorostlík klasnatý (Actaea spicata). Vyšší polohy charakterizuje výskyt ptačince dlouholistého (Stellaria longifolia) a ostřice lesní (Carex sylvatica). Ve vlhčích partiích a kolem pramenišť roste např. kapraď samec (Dryopteris filix-mas), bukovník kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), čarovník alpský (Circaea alpina), rozrazil horský (Veronica montana) a ojediněle v nižších polohách i bledule jarní (Leucojum vernum), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) a podbílek šupinatý (Lathraea squamaria). Z nižších rostlin jsou rozšířeny lišejníky Parmelia physodes, P. sulcata, Parmeliopsis ambiqua, Cladonia fimbriata, Pyrenula nitidula aj. Bohatá je bryoflóra území. Na kůře stromů rostou například Amblystegium serpens, Isothecium alopecuroides, Orthotrichum stramineum, Paraleucobryum longifolium, na trouchnivějících pařezech Tetraphis pellucida, Drepanocladus uncinatus, Brachythecium starkei, Herzogiella seligeri a na humusových substrátech Hypnum cupressiforme, Paraleucobryum longifolium, Mnium punctatum, Rhytidiadelphus triquetrus aj. Pralesovitý ráz rezervace dotvářejí choroše Fomes fomentarius, Ganoderma applanatum a jiné dřevokazné houby např. Plicaria repanda, Coryone sarcoides a Lachnea histrix, vytvářející rozkladem dřevní hmoty vhodné podmínky k nepřetržité obnově lesa. K významnějším druhům hub rostoucích v chráněném území patří Tricholomopsis decora, Spongipellis delectans, Clavariadelphus truncatus, Cantharellus friesii, Hydnellum peckii, Boletopsis subsquamosa, Tricholoma robustum, Cystostereum murrayi aj.

Na zachovaný segment pralesovitých jedlobučin je vázán výskyt střevlíků Carabus linnei, C. coriaceus, C. auronitens, Cychrus attenuatus, Pterostichus burmeisteri, Trechus pulchellus, T. splendens, boreomontánních druhů mravenců Camponotus herculeanus, Manica rubida, Myrmica lobicornis, Formica picea, F. lemani, F. lugubris a řady dalších bezobratlých. Území obývají čolek horský (Triturus alpestris), ropucha obecná (Bufo bufo), skokan hnědý (Rana temporaria), ještěrka živorodá (Zootoca vivipara) a slepýš křehký (Anguis fragilis). V lesním porostu hnízdí mj. datel černý (Dryocopus martius), strakapoud velký (Dendrocopos major), holub doupňák (Columba oenas), sýc rousný (Aegolius funereus), puštík obecný (Strix aluco), lejsek malý (Ficedula parva), lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes) a v minulosti i čáp černý (Ciconia nigra). Žijí zde rejsek horský (Sorex alpinus), r. malý (S. minutus), r. obecný (S. araneus), hraboš mokřadní (Microtus agrestis), kuna lesní (Martes martes), netopýr stromový (Nyctalus leisleri) aj. Lesní komplex je domovem původní populace jelení zvěře (Cervus elaphus).

Do takřka nedotčeného odlehlého pralesního hvozdu zasáhla v minulosti toulavými sečemi těžba dřeva k výrobě dřevěného uhlí pro potřeby okolních sklářských hutí. Po nich však docházelo bez zásahu člověka opět k přirozené obnově lesa. Zbytek pralesa byl kolem roku 1900 narušen pruhem holoseče, následně zalesněným smrkem, a roku 193 byla přes jeho jižní okraj vybudována lesní silnička. Původní rezervace chráněná již od roku 1933 byla v roce 1990 rozšířena a její lesní porosty jsou zařazeny v kategorii lesa zvláštního určení. Les je zejména ve vrcholové partii poškozován větrem a námrazou, smrk trpí imisním znečištěním ovzduší a hnilobami působenými dřevokaznými houbami, často v důsledku dřívějšího ohryzu přemnoženou jelení zvěří, jež škodí i okusem semenáčků. Historické jádro rezervace je ponecháváno přirozenému vývoji a tvoří prostorově i výškově diferencovaný čtyřetážový porost, v němž se přirozeně prolínají všechna vývojová stadia lesních dřevin, od klíčících semenáčků, přes stadia dorůstání a optima, až po rozpad věkovitých mohykánů. Jejich torza rozkládaná četnými choroši umocňují pralesovitý ráz porostu. Tento porost se dobře zmlazuje, nárosty pokrývají asi polovinu jeho plochy a velmi vitální je v nich javor klen, převažující nad bukem lesním. V rozšířené části rezervace jsou opatření diferencována, od minimálních úprav v převažujících porostech s přírodě blízkou skladbou, až po rekonstrukci a obnovu arondované smrkové části, s podsadbami buku a jedle. Cílem je vytvoření různověkého, prostorově i výškově diferencovaného lesa přirozené druhové skladby.

Na vrcholu Žákovy hory byl v roce 1946 po nákladných měřičských pracích zřízen jeden z bodů základní trigonometrické sítě ČR. Rezervace slouží kromě zachování genofondu jako důležitý objekt vědeckého výzkumu zákonitostí vývoje lesa a tvoří jádro biocentra územního systému ekologické stability s nadregionálním významem. Pro návštěvníky zde byla vybudována naučná stezka ochrany přírody Žákova hora.