Národní park Šumava

Kulturně historické zvláštnosti

Krajinu Šumavy a Pošumaví lze rozdělit do jednotlivých sídelně-historických zón. Tyto zóny reprezentují odlišnou archeologickou a sídelně-historickou tradici a představují typy lidské účasti na vývoji přírodního prostředí. Tvorbu kulturní krajiny Šumavy lze členit do několika poměrně výrazných časových bloků.

Šumavu nezasáhlo pravěké a raně středověké odlesňování. Antropická tvorba bezlesí se datuje až od 12. a 13. století, kdy nastupuje vrcholně středověká kolonizace.

Kolonizace Pošumaví probíhající do r. 1200 našeho letopočtu se zastavila v údolích velkých řek. Tato kolonizace měla výrazný radiální charakter a nepostoupila nad 700 m nad mořem. Sídla navazovala na stezky vedoucí radiálně přes pohoří Šumavy. Kompaktněji osídlené území leželo v prostoru dnešní Sušice u Otavy. Územím procházely obchodní stezky mezi Zwieselem a Plzní, Strážným a Vimperkem a Zwieselem a Sušicí. Šumava měla do té doby výrazný periferní význam.

Do r. 1500 dochází k zahuštění sídelní sítě v předpolí Šumavy a k její stabilizaci. Kolonizace měla charakter zvyšování integrity osídlení, postupné intenzifikace hospodářských činností a plošně rovnoměrného sídelního zatížení. Do okraje „Šumavského hvozdu“ pronikala těžba rud a sklářství. Středověké osídlení, ač jakkoliv zasáhlo do hloubky, neovlivnilo krajinný ráz vyšších partií Šumavy.
Do r. 1700 proniklo osídlení na několika místech do nitra Šumavy, především podél bývalých zemských stezek. Jádrová území Královského hvozdu však zůstávají nedotčena.

Kolonizace vlastní Šumavy proběhla relativně pozdě. Závěrečná vlna osídlení vstoupila do „hvozdu“ přibližně v polovině 18. století, v souvislosti s rozvojem sklářství a těžby dřeva. Zde musíme hledat příčiny vzniku sekundárního bezlesí. Celková devastace mnohde dospěla až tak daleko, že v 19. století se začalo s plánovitou obnovou a regenerací šumavských lesů. Následkem pastvy v lese a preferenčního používání tvrdého dřeva ve sklářství došlo k výrazné druhové změně v zastoupení dřevin, zejména k ústupu bučin.

Již v průběhu a zejména ke konci 19. století došlo v periferní, tzv. vyšší části Šumavy k výraznému odlivu obyvatelstva. I přesto na počátku 20. století bylo území silně propojeno sítí sídelních útvarů (vesnic) a samot. Obyvatelstvo se živilo dřevařstvím, zemědělstvím, doznívajícím sklářstvím a obchodem.

Odliv obyvatelstva ze Šumavy byl velmi urychlen přesuny národů v údobí 2. světové války (odsun Čechů před válkou a Němců po 2. světové válce). V tomto období také v důsledku tzv. studené války došlo na Šumavě k vytvoření hraničního pásma a vojenských újezdů. V tomto prostoru byla stávající sídelní struktura prakticky zlikvidována. Osídlení bylo z těchto prostor vytlačeno do vzdálenosti 8 - 10 km od státní hranice, v podstatě na úroveň sídelní kolonizace z 15. a 16. století. To vše mělo výrazný vliv na utváření vlastní sídelní struktury i navazujících činností, paradoxně pak i na přírodní prostředí.